Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 26.

EMMA:

„Slibuju, že jestli ho ještě jednou najdu ve své kanceláři, jak se hrabe v mých věcech, tak ho z ní už doopravdy vykopu! Proč mu nic neřekneš, když vidíš, že ze mě má akorát srandu? Chápeš, že je docela ponižující, že mi kontroluje všechno, co udělám, ve snaze najít mi v tom chyby?," zavrčela jsem okamžitě na Sophii, která nezaujatě seděla na svém místě a koukala na do počítače. „Proč ho nepřeložíš? Proč nemůže zaclánět někde jinde? Třeba u Zoe. Pořád na něj kouká jak na svatý obrázek a já na něj opravdu už nemám trpělivost," rozhodila jsem rukama do stran a byla vážně naštvaná. Jenom mě něčím dorazit.

„Dnes už jsi druhá, kdo ke mně takhle přilítl, aby si stěžoval," zamumlala a dál se věnovala svým věcem, jako kdybych tam snad už ani nestála. Děláš si ze mě srandu? Jsem vážně dost vytočená, tak mě k tomu ještě neignoruj. Ty přece víš, že tohle mě vždycky dokáže dorazit! „Prvně Pi -," chystala se vyslovit jeho jméno, ale to už bylo dost. Samozřejmě, že tu byl on. Kdo jiný mi v posledních dnech dělá ze života peklo?

„Neříkej přede mnou jeho jméno, nebo začnu opravdu vraždit," sesunula jsem se s hlasitým povzdechem do koženého křesla pro zastupitele jiných firem, s nimiž tu pořádala různé schůzky, a hlavu si přitom podepřela rukou. V poslední době se prakticky nemám šanci těšit do své vysněné práce. Naopak mám pocit, že sem chodím skoro jako za trest. „Nevím, co jsem mu kdy provedla, ale slibuju, že pokud to tak bude pokračovat, tak teprve potom začne mít opravdový důvod k tomu, mě nenávidět," zašeptala jsem výhružně a druhou rukou si pohrála s lemem sukně, aby se mi moc nemačkala.

„A co takhle si to vyřešit nějak spolu, v klidu a nezatahovat do těchto věcí mě? Nemám tušení, co se mezi vámi děje, ale jsou tu věci, které jako má zástupkyně musíš řešit i sama. Zaúkoluj ho nebo ho pošli něco zkontrolovat. Prostě cokoliv, ale přestaň si, prosím, na něj neústavně chodit stěžovat, když já ti s tím stejně nemůžu nijak pomoct," překvapila mě svou chladnou odpovědí a odměřeným chováním, které ve mně též vzbudilo podezření. Co se stalo, sakra, zase s ní? Snad nikdy jsem ji nezažila takovou. Vždycky měla potřebu o všem vědět a především o pracovních vztazích na tomto pracovišti chtěla mít jasno. Nikdy nechtěla, aby někdo byl znevýhodněný. Tak proč teď mám pocit, že nechala ve štychu zrovna mě?

„Proč mám z tvého chování dojem, že se něco děje?," položila jsem překvapeně svou otázku a prohlédla si její tvář jako pod drobnohledem. Vůbec se mi nelíbilo, kam se celý náš rozhovor obracel, ale co jsem měla dělat? Já z ní přímo cítila, že něco není v pořádku a že se nejedná o něco jako pozdní příjezd látek do obchodů. „Soph, jsi v pohodě?," stáhlo se mi překvapeně obočí při pohledu na její tvář, která se vyhýbala mému pohledu. Tušila jsem, že celá tato konverzace nedopadne asi nejlépe, ale musela jsem to vědět. Jen málokdy se stávalo, že by se tvářila takhle. Docela mě to překvapilo.

„Samozřejmě, že jsem v pohodě. Proč bych neměla být? Vždyť to ty jsi ta jediná, kdo tu má problémy! Nikdo jiný na ně ani právo nemá, že? Ale teď ti něco řeknu, Emmo. Život opravdu není jednoduchý, ale když se na něm budeš stále snažit hledat chyby, tak se z toho brzo zblázníš," podívala se poprvé za celou dobu do mých očí a její rty se stáhly k sobě. Pohledem si jedna měřila druhou a snad ani se přitom neodvažovala ani nadechnout, aby to tu druhou nedorazilo úplně. „Ty máš pořád něco. Chceš dítě, ale myslela jsi na to, kdo po celou dobu, co s ním budeš doma, bude dělat tohle všechno? Pierra jsem poprosila, aby od tebe odkoukal tvé povinnosti, aby mi byl po tu dobu k dispozici. Myslíš, že je tu jen tak pro nic za nic? Sakra, vzpamatuj se už!," objevily se v jejích očích výčitky a ona si mě přeměřila pohledem. Nedokázala jsem po jejích slovech hnout ani brvou a stále jenom zírala před sebe na ni, jestli to opravdu myslí vážně, nebo si jenom dělá srandu. „Jasně," odfrkla si zklamaně a jenom s tím nejdůležitějším odešla ze své kanceláře, aniž by se na mě ještě alespoň jednou podívala.