Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 17.

EMMA:

„Páni... ty teda vypadáš! Stalo se něco?," zeptala se mě opatrně Sophie, jakmile jsem stihla tak akorát zasednout za svůj kancelářský stůl a ztěžka vydechnout. Nervózně jsem si prohrábla prsty své rozpuštěné vlasy a záporně zakroutila hlavou. „Seš nějaká pobledlá. Není ti snad dobře?," pokračovala ve svém vyptávání a přitom se pomalu přesunula k mému stolu, o nějž se bez váhání opřela. Pokusila jsem se ji uklidnit svým úsměvem, neboť mně opravdu nic nebylo, a těžce si povzdechla, abych se mohla pustit do práce a zároveň i vysvětlování. „Tak co se teda děje?," nechápala pořád vůbec nic a prosebně se na mě dívala, aby mě přinutila to všechno prozradit. I když to vlastně žádné tajemství nebylo.

„Právě, že se nestalo vůbec nic. Plašíš naprosto zbytečně," pohodila jsem uvolněně hlavou, až mi všechny prameny vlasů skončily na zádech, a natáhla se ke své kabelce, z níž jsem si na stůl rovnala barevné složky s prací, kterou je potřeba co nejdříve udělat. „Cítím se naopak dobře, jenom mi ráno nebylo úplně dobře," pokrčila jsem slabě rameny a tajemně se usmála do diáře polepeného barevnými lístečky, týkající se různých pracovních akcí a rodinných výročí. „Ale vážně jsem už moc ráda, že jsem v práci," ujistila jsem ji, když jsem se vrátila ze svého vysněného obláčku zpátky na zem, zpátky do reality.

„Proč? Stalo se snad něco s Louisem? Zase jste se pohádali, nebo to bylo ještě o něco horší?," položila svou otázku, jak nejopatrněji jenom mohla a starostlivě si prohlídla mou tvář sklopenou k deskám se vzorníkem krajek. „Emmo, no tak, nenapínej mě tolik. Mě přece můžeš říct naprosto všechno," zakňourala a přitom se na mě podívala tím nejustaranějším pohledem, co dokázala vytvořit.

„Ne, jasně, že ne. Celý víkend jsme strávili naprosto v pohodě. Dokonce víc, než to," kousnula jsem se s lehkým pousmáním do spodního rtu a v prstech si pohrála s tužkou, kterou jsem si vyndala ze stojánku, stojícího na stole. „Když jsme přijeli do Doncasteru, tak jsme si o všem pořádně promluvili...," začala jsem vyprávět a odmítla zmiňovat sobotu dopoledne, kdy to ještě vypadalo opravdu velmi bledě a mi dva spolu moc nemluvili. „No a jak jsme si tak povídali a vysvětlili si všechno, co jsme potřebovali... Tak pak už to všechno šlo jak po drátkách. Plynule, nenuceně, jednostranně," ujistila jsem ji a obdařila ji zářivým úsměvem plným očekávání.

„Emmo Tomlinson, snad mi tady nechceš říct, že si mám začít shánět náhradu," založila si překvapeně ruce na prsou a její rty se roztáhly do širokého úsměvu, který mě z její strany obzvlášť velmi potěšilo. „A to jste do toho museli bušit celou noc, aby ti bylo blbě hned ráno? A dá se to poznat takhle narychlo?," zahrnovala mě dále svými otázkami, které se týkaly něčeho, na co jsem myslela celé ráno, když se mi nepodařilo spolknout jediné sousto, bez toho, aniž bych neměla nutkání ho znovu vyplivnout. Jak dlouho budu muset čekat, než se dozvím, zda je to sto procentní a není to jenom mé vroucné přání, nebo podezření? Doufám, že co nejrychleji!

„Já vůbec nic nevím. Včera jsme to s Louisem zkusili - dvakrát," upřesnila jsem se zamyšleným pohledem a bradu si uvolněně podepřela o svou dlaň, „ale nevím přesně, jestli těhotná opravdu jsem. Je to jenom mé vroucné přání," pokrčila jsem uvolněně rameny a prolistovala si kalendářem postaveným na své pracovní desce. „Řekněme to tak, že pokud to během příštího týdne nedostanu, tak si prostě udělám test a uvidíme," ukončila jsem svůj - místy přerušovaný - monolog a slabě se na ni usmála.

„Takže Louis se k tomu nakonec postavil čelem. Zvláštní," poznamenala zamyšleně a její pohled upřený do neurčitě s prázdným výrazem nedokázalo přerušit ani mé zamračení jejím směrem. Proč ji to přišlo zvláštní? Mně to přece přišlo naprosto normální. Věřila jsem tomu, že ho dostanu na stejnou vlnu. „Co?," zeptala se trochu polekaně, když si konečně všimla mého nechápavého pohledu upřený na její obličej. „Jako jo, věřila jsem tomu, že si to dítě uděláte, ale skoro jsem ani nepřemýšlela o tom, že byste to mohli stihnout takhle strašně rychle. Chci říct - nechápej to, prosím, špatně - že je trochu zvláštní, že na to kývnul takhle najednou. Proč? Co sem tam něco prohodíš o Louisovi, tak bych skoro řekla, že nerad mění svá rozhodnutí. Čím si ho nakonec přiměla souhlasit?," polemizovala nad důvodem jeho kývnutí a podezíravě se na mě podívala.