Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 15.

LOUIS:

„Ty někoho čekáš?," vypadlo ze mě překvapeně, zatímco já se přesunul svou tváří blíž k té její a i přesto, že jsem na své čelo měl proti její bradě, srovnal jsem se tak, abych ji mohl věnovat hravý polibek. Naše rty se o sebe slabě otřely a i tento něžný dotyk ve mně způsobil další příval všech možných emocí, jenž se ve mně hromadily ještě z nedávného zážitku. Nepřišlo mi vůbec nic špatného na tom, že se občas políbíme takhle zvláštně. Jako například právě teď, když se její tenčí, vrchní ret jemně dotýkal mého spodního.

„Ne," vydechla s lehkým pokroucením hlavy a natáhla ke mně ruce, aby mi zajela do vlasů a tím si mě přitáhla blíž k sobě. S požitkem jsem nechal své rty, aby se vpily do těch jejích příjemných na dotek, a ignoroval další cinknutí u dveří. „Jestli si chtěl předstírat, že nejsme doma, měl jsi autem zaparkovat do garáže nebo někam dál od domu," uculila se s roztomilými dolíčky po stranách koutků a věnovala mi ještě jeden něžnější polibek.

„Prostě spíme a nechceme s nikým mluvit, co ty na to?," navrhnul jsem toužebně a jejími příjemnými vlasy nechal projet své prsty. V duchu jsem si zablokoval přemýšlení nad stojícím před našimi dveřmi a přitom se zadíval do Emminých upřímných očí, která na mě láskyplně upírala. „Dnes nechci být s nikým jiným, než...," nedopověděl jsem, neboť zvonek se opět hlasitě rozezvonil. „Já to snad dojdu vytáhnout," zavrčel jsem nasupeně a střelil pohledem k otevřeným dveřím od ložnice, mezi nimiž se válela část našeho outfitu, který mi vykouzlil prakticky okamžitě lehký úsměv.

„Nebude snazší dojít se podívat, co se děje?," zamumlala, aniž by z mého krku sundávala své ruce, a přitom se nepřestávala pousmívat. S lehkým pokroucením očí a rezervovaným vydechnutím jsem se tedy rozhoupal aspoň k tomu, že jsem rozpojil její ruce za mým krkem a slezl z postele, abych tam došel. Cestou jsem ze skříně vytáhnul první šedivé tepláky, které mi padly pod ruce, a při procházení futry nohou popostrčil lehkou látku povalujícího se trička.

„Snad nehoří, ne?," houknul jsem už lehce naštvaně ke dveřím, když netrpělivec z druhé strany venkovních dveří znovu a opakovaně zmáčknul tlačítko vchodového zvonku. „Co se děje, že to nemůže počkat?," otevřel jsem prudce dveře a nakvašeně se podíval před sebe, kde na druhém schodu stál blonďák s lehce pozvednutým obočím a překvapeným pohledem v modrých očí, které na mě upíral.

„Ehm... ahoj," pozdravil a jen těžce zadržoval smích při pohledu na mě, když mě počáteční naštvání začalo opouštět a místo toho se u mě začal usídlovat pocit zmatenosti. „Doufám, že neruším. Ségra říkala, že se mám stavit," pokrčil volně rameny a s lišáckým úsměvem si prohlídnul mou vizáž tvořenou pořádně rozcuchanými vlasy a vytahanými tepláky. Prostě parádní zjev k tomu, když na návštěvu přijde někdo, jako je bratr mé manželky!

„Ne, jasně, že... že nerušíš. Já jenom nevěděl, že přijdeš tak brzo. Emma říkala něco až o odpoledni," mávnul jsem nad tím rukou a váhavě mu odstoupil z cesty, aby se kolem mě mohl protáhnout dovnitř našeho bytu. Počkal jsem na to, až se naučeně zuje v předsíni plné bot, a až potom ho vedl chodbou do obýváku, ačkoliv naproti nám zůstávaly mnou špatně otevřené dveře do naší ložnice. „A... děje se něco, že jsi tu tak časně?," neodpustil jsem si otázku, když jsem postavil vodu na ranní kávu, a svým pohledem se znovu přesunul k němu.

„Ne, vlastně nic. Jenom nevím, jak to všechno budu stíhat. Navíc potřebuju s Emmou mluvit o něčem důležitým a tak," mávnul nad tím rukou a otráveně protočil očima v sloup. „I mně se občas stane, že potřebuju poradit od někoho jako je ona," usmál se tajemně, „navíc jsem vám už konečně chtěl vyřídit pozvání na..."