Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 32.

LOUIS:

„Ano, to jsem...," přikývl jsem jeho směrem, neboť nyní už jsem hlas volajícího dokázal neomylně přiřadit k němu. Už jenom proto, že její mobil držel stále ve své ruce. „Řekněte mi, kde najdu svou Emmu," hlesl jsem zoufale, aniž bych ho o to požádal. Kašlu vám teď na nějakou zdvořilost. Jsem teď prostě hodně nervózní...!

„Vaší paní mají položenou v sanitce a chystají se ji odvést do nemocnice," vydechl slabě při pohledu na mě a do dlaně mi položil její mobil spolu s peněženkou, která byla plná jejích dokladů o totožnosti a tak podobně. Nechápavě, s otazníky v očích, jsem svůj pohled zvednul k němu a nenacházel dostatečná slova k položení otázek, jež mi neuspořádaně pobíhaly všemi chaotickými směry sem tam a zase zpátky. „Byl jsem u toho, když se to stalo a paní Tomlinson měla zaklíněné nohy pod palubní deskou a ze strany na ní tlačilo druhé auto, nedokázal jsem ji nijak pomoct. Jenom mě - ještě předtím, než ztratila vědomí - požádala o to, abych vám zavolal," objasnil mi alespoň jednu z mých nevyslovených otázek a hlavou mi naznačil, v kterých místech Emma zhruba je.

„Opravdu vás Emma prosila o to, abyste mi zavolal?," zeptal jsem se překvapeně, neboť naše nepříliš srdečné ráno a její obavy o to, jak snadno podléhám panickému strachu o její zdraví, mě jednoduše přesvědčovaly o úplném opaku. Cítil jsem, jak mi srdce neuvěřitelnou silou bouchá do žeber a můj žaludek se stahuje v křeči, z které nemohl uniknout.

„No... tak úplně ne, ale pořád dokola šeptala vaše jména. Tak jsem si myslel, že bude nejrozumnější vám zavolat a vysvětlit vám, co se tu stalo," zamumlal o něco váhavěji než doposud a opatrně na mě přesunul svou pohled znovu. „Neměl jsem vám volat?," zeptal se se strachem a já si až po těchto slovech uvědomil, že se ve skutečnosti mračím a ruce stahuji do pěstí.

„Ne, samozřejmě, že ne. Udělal jste to správně, jenom jsem z toho ještě pořád hodně zmatený a...," nechal jsem svou odpověď vyplynout do ticha a pohledem se znovu rychle rozutekl po místě nehody, před nímž jsem stál a nedokázal pochopit prakticky nic. Zevnitř mě sžíral pocit viny a myšlenky týkající se toho, že jsem něčemu podobnému mohl zabránit, si se mnou pohrávaly jako s malým děckem. „A co se tu tedy stalo? Jak k tomu došlo? Jak na tom je? Probrala se? Co říkal lékař?," chrlil jsem na něho otázky jednu přes druhou a vyděšenou chůzí se pomalu rozešel k sanitce, aby mě ještě něco nepoložilo. Cítil jsem, že bude stačit málo a já nebudu schopný vydržet tíhu svých myšlenek - i když nutně potřebuju zůstat silným a že Emma to po mě bude nevědomky vyžadovat taky.

„Stalo se to, když odbočovala na křižovatce," odpověděl váhavě a následně se zastavil, když si všimnul mého polekaného pohledu, jímž jsem ho okamžitě probodl. „Ne, nebojte se. Ona byla na hlavní, ale nějaký pitomec do ní v plné rychlosti narazil. Navíc policie potvrdila, že byl velmi opilý a naměřili mu skoro dvě a půl promile alkoholu," objasnil mi pomalu a ve mně se v ten okamžik začala navíc ještě šílenou rychlostí vařit krev.

„Kde je? Já mu rozbiju hubu, debilovi!," ulevil jsem si naštvaně a byl si jistý tím, že pokud bych tak nespěchal přímo k Emmě, tak bych svá slova provedl hned v tomto okamžiku.

„Lékaři mu ošetřili povrchová zranění, neboť měl pouze několik škrábanců, a policie ho následně odvezla do cely předběžného zadržení, kde počkají, až vystřízliví," mluvil pomalu, což vůbec neodpovídalo mému tempu směrem k otevřenému záchranářskému autu.

„Ten bude venku během 2 - 3 let," odfrkl jsem si naštvaný na celý trestný zákoník a přiřítil se mezi záchranáře a doktory, které evidentně měli plné ruce práce.