Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 18.

LOUIS:

„Co se stalo?," zeptal jsem se prakticky okamžitě, když Emma vedle mě slabě sykla. Pohled jsem přesunul na její tvář, kterou jsem musel nevědomky neustále pozorovat, a přitom se nepřestával slabě usmívat. Měl jsem v sobě neodolatelnou touhu, vzít její maličkou dlaň do té své, ale ona ještě nevypadala, že by něco takového vůbec chtěla.

„Já se ti moc omlouvám. Musela jsem si vzít špatné boty, protože cítím každý kamínek," omlouvala se okamžitě a i přesto, že ztrácela rovnováhu, zula si z pravé nohy jednu balerínu a zkusila se do ní podívat, jestli v ní nějaký nemá. Chvíli jsem ji zadumaně pozoroval, jak se snaží udržet na jedné noze, ale když se začala zvláštně kroutit a ztrácet balanc, starostlivě ji podepřel loket. Alespoň pro jistotu, že neupadne. „Promiň," podívala se omluvně na mě a po chvíli, co mi překvapeně koukala do očích, se znovu hbitě obula.

„Proč se mi omlouváš?," zeptal jsem se nechápavě se slabým uchechtnutím a její loket nepustil, i když tentokrát bych už mohl. V konečkách prstů jsem i přes její džínovou bundu cítil teplo sálající z jejího těla, doprovázené slabým elektrickým chvěním, které mi způsobovala. Její nádherné oči, barvy, která se dost dobře nedá k ničemu přirovnat, překrásně zářily, zatímco se vpíjely do těch mých. Ani z poloviny tak krásných, jako vlastnila ona. „Jestli chceš, můžeme si sednout. Je tu hezky," pokrčil jsem uvolněně rameny a pomohl ji, aniž bych si poslechnul její souhlas, dojít pomalu ke kamenné lavičce, na níž se vděčně posadila.

„Hezky tu opravdu je," přikývla uznale a bolestivě si promnula kotníky, aniž by se pořádně rozhlédla kolem sebe. Nervózně jsem se rozhlédl kolem, ve snaze někde záchranu, ale nakonec jsem se k ní soucitně otočil a odsunul její ruce z jejích bolavých nohou. Její oči po mně sice nechápavě střelily, když jsem se sehnul k jejím nohám a, po přisunutí svého těla blíž k tomu jejímu, si je položil na svá kolena, ale zas na druhou stranu nevypadala, že by ji to tolik vadilo. „Ne, to opravdu nemusíš, tak moc to nebolí," bránila se slabě a starostlivě si kontrolovala neposlušný konec jejích šatů, který se ji po zvednutí jejích nohou do výšky trochu vykasal.

„Já vím. Ale třeba chci," vysvětlil jsem ji jednoduše a pomalu ji stáhnul bílé baleríny z nohou. Obdařil jsem ji slabým úsměvem, zatímco ona si mě pozorně prohlížela. Nechal jsem obě lehké boty s tenkou podrážkou, což pravděpodobně musel být důvod jejích bolavých nohou, dopadnout potichu na zem a opatrně se dotkl načervenalých chodidel, oblečených do tenkých, světlých silonek. „Předtím jsi mi povídala o své rodiny," zamumlal jsem do trapného ticha, během čehož jsme se navzájem dívali tomu druhému do očí a, aspoň tedy z mé strany, jsem se nemohl zbavit myšlenek, jak asi chutnají její rty.

„A to mi během mého vyprávění chceš masírovat nohy?," zeptala se mě s lehce pozvednutým obočím, a jakmile jsem jenom s krátkým smíchem přikývnul na souhlas, abych nerušil její monolog, slabě pokrčila rameny. „No... já vůbec nevím, kde jsem to skončila," zasmála se slabě do dlaně, v níž se v této chvíli snažila schovat svou krásnou tvář, a znovu slabě zatáhla za slabou látku šatů, která se ji nepřestávala vyhrnovat.

„To nevadí. Tak mi můžeš říct aspoň něco o sobě," pobídnul jsem ji s automatickým úsměvem, který se mi objevil automaticky při pohledu na ní. Pokoušel jsem se jemně dotýkat jejích chodidel, neboť při každém mém dotyku s sebou slabě cukla, což mi jasně napovědělo, že je lechtivá. Dokonce pravděpodobně velmi lechtivá. „Prostě cokoliv. Máš totiž hlas, který se pěkně poslouchá," polichotil jsem ji a povzbudivě se na ni usmál. Její následující reakci jsem přesně čekal. Prakticky okamžitě nabrala její líčka znovu červený nádech a ona svůj pohled automaticky sklopila před tím mým.