Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 31.

LOUIS:

*v době nehody*

Porada. Deprimující okamžik pracovního dne, který se všem zažere do mysli díky své nudné náplni. Nikomu od pochmurných myšlenek nedokázalo pomoct ani dnešní téma - změny v pracovní náplni, nepatrné zvýšení platu či přislíbené odměny. Každý z nás by teď určitě byl nejraději někde úplně jinde. Alespoň ve své vlastní kanceláři nad hromadou práce, jinak se nám to všem protáhne až do pozdních nočních hodin.

Ani mě se postupně deprimující pocity nevyhnuly. Něco uvnitř mě mi říkalo, že všechno není v pořádku, a první náznak mrazení v zádech mě ujišťoval, že nyní ani nebude. Prsty jsem si pohrával s propiskou a snažil se na sebe neupoutávat moc velkou pozornost ani tehdy, když mluvil o mém blížícím se projektu ve Švédsku. Neměl jsem vůbec potřebu nějak na sebe upoutávat pozornost ostatních, když nemám na jazyku vůbec nic, oč bych se s nimi chtěl nějakým způsobem podělit.

Slabě jsem přikyvoval na souhlas jako převážná většina v této velké zasedací místnosti, kde se porady podobné této konaly každých čtrnáct dní, a víc se opřel o koženou sedačku, na které jsem seděl. Jediná výhoda byla pravděpodobně ta, že tu bylo dost světla, jež přicházelo především zvenku a z okolí tohoto sídla. I když dnes, jakoby tak nebylo a obloha byla nepěkně zatažená a nakaboněná.

„Morálka na pracovišti se musí bezpodmínečně zlepšit, abychom již v příštím měsíci dosáhli ekonomického obratu o...," zaposlouchal jsem se do výkladu našeho zaměstnavatele, když mi v tom okamžiku hlasitě zazvonil mobil. Všechny páry očí byly v tom samém okamžiku na mé tváři a já se stal záminkou k pozornosti, o níž jsem opravdu nestál. Ani jsem se nepodíval na jméno volajícího. Jenom jsem rukou zabloudil do kapsy a rychle to utišil. „Neruším vás, pane Tomlinsone?," zeptal se mě se zachmuřenou tváří a přísně si mě poměřil.

„Ale vůbec ne, pane Blacku," zakroutil jsem hlavou a na svém místě se o poznání narovnal. „Prosím, jen pokračujte," pobídl jsem ho za stálého upírání pohledů mých kolegů na mou osobu. Nezírejte tak a něco dělejte, ať co nejrychleji skončíme! Okřikl jsem je v duchu a tvářil se, že si celé té pozornosti vůbec nevšímám.

„Takže, jak jsem tady již zmiňoval, během následujícího měsíce je potřeba dosáhnout obratu o 3,5% celkových zisků za poslední kvartál. Vzhledem k novým investicím v Evropě k nim máme velmi dobře našlápnuto, ale je potřeba za každých okolností...," zažral se do svého vypravování, jakoby vyprávěl příběh, při němž jde o život, a prožíval každé jednotlivé slovo, co zmínil. Jenomže ani tentokrát mu nebylo souzeno něco takového dopovědět, neboť můj mobil se znovu hlasitě ozval. „Pane Tomlinsone, budete tak hodný a půjdete si své osobní záležitosti vyřešit na chodbu, když se nemůžete chvíli soustředit?," zeptal se mě jízlivě, až se mu mezi obočími objevila rozzuřená vráska. Nechápal jsem, kdo mi může na mé osobní číslo volat podruhé během porady, když jsem se všemi byl domluvený na tom, že jakmile jim to vytípnu, zavolám, až budu mít chvíli času.

„Omluvte mě, prosím," řekl jsem ve spěchu a z opěradla si vzal černé sako s osobními věcmi. Rychle jsem vyšel na chodbu, otráveně se opřel o jeden z parapetů plný kytek, ale zároveň mě neskutečným způsobem zajímalo, kdo mi to vlastně volá. ‚Miláček'. Ale... ta přece tohle to ví a respektuje stejně jako já při stejné situaci, kdy zase ona mi ten mobil mi vzít nemůže. Proč nemohla počkat aspoň dvacet minut? „Miláčku? Co se děje tak strašně důležitého, že to nemohlo počkat?," zeptal jsem se zmateně po přijetí hovoru a zaposlouchal se i do toho, co znělo v pozadí. Šum. Shon. Křik. Co se to tu děje?