Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 38.

EMMA:

„Louisi! Louisi!," vtrhla jsem s veselou náladou do našeho domu, i přesto, že za normálních okolností na své poraněné koleno nemůžu ještě moc došlápnout, a cestou si stahovala sako z ramen. „Louisi!," zavolala jsem ještě jednou, když jsem se málem přizabila o boty, co jsem ve spěchu zkopávala z nohou, aby zůstaly v předsíni, a chaoticky zahazovala klíče a kabelku. Podle auta, co stálo před domem, mi bylo jasné, že Louis je určitě doma, a já ho proto chtěla najít co možná nejdříve. Cestu dál mi ještě trochu znemožnil náš malý psík Ted, jež měl právě teď největší potřebu se mi motat pod nohama, ale já se nedala odradit. Potřebovala jsem ho obejmout. Potřebovala jsem ho políbit. Potřebovala jsem mu říct, že některé věci – ačkoliv je to skoro neuvěřitelné – se mi už začínají vybavovat. „Lou," vydechla jsem udýchaně s upřímným úsměvem na tváři, když můj pohled spadnul na jeho postavu, jak se opírá o linku v kuchyni. Ovšem tam nestal sám. „Nialle? Same?," vypadlo ze mě trochu překvapeně, neboť se dívaly jeden na druhého a přitom se tvářili velmi vážně.

„Emmo," vyslovil Louis mé jméno něžně se zvláštní přísadou jiné emoce, kterou jsem nedokázala pořádně rozpoznat. Nenechala jsem svou radost ovlivnit jejich emocemi a se stálým úsměvem na rtech jsem se přes své bratry protáhla k tomu, za nímž jsem tolik spěchala. Nedočkavě jsem se před něho postavila a očekávala polibek přímo od srdce na své rty, jež mi tolik scházel, ale on mi ho nedal. Místo toho mě obejmul svými pažemi a silně si mě přitáhnul na svou hruď, až se zmohla jenom na překvapené zamrkání. „Musím ti něco velmi důležitého říct," hlesl těžce. Jeho hlas se třásl. Nepoznávala jsem ho.

„Ne, to já ti musím něco říct," odtáhla jsem se kousek od něho a podívala se do jeho očí plné bolesti. Myslím, že mé největší přání za posledních několik dnů bylo, znovu je rozzářit. Má bříška prstů se slabě dotkla jeho tváří, po nichž ho láskyplně pohladily, ve snaze vyčarovat mu na nich úsměv.

„Myslím, že bych měl začít já," pokroutil záporně hlavou a mou ruku si stáhnul ze svého obličeje. Cože? „Mluvil jsem dnes ráno s tvou matkou," začal dramaticky, z čehož jsem začínala být už hodně na nervy. Teď se měl už dávno usmívat svým typickým, uličnickým úšklebkem a říkat, jak je báječné, že si začínám vzpomínat!

„Louisi, ale já to myslím vážně. Mám pro tebe báječnou zprávu," pokusila jsem se ho znovu nasměrovat pryč od jeho černých myšlenek a nuceně se usmála. Proč mě chvíli neposlouchá? Moc dobře vím, že by mu to udělalo radost!

„To je sice skvělý, ale... tohle je moc, moc důležitý," přerušil mě, když se mé plíce znovu na maximum naplnily vzduchem a já se chystala ze sebe vysypat každou jednotlivou vzpomínku, na níž jsem si pak i v autě vzpomněla. „A pravděpodobně ti to z části změní život," polkl velmi hlasitě a vyhledal oční kontakt s mými bratry s žádostí o pomoc.

„Víš, Emmo, něco se stalo. Doma," položil mi Sam svou ruku soucitně na rameno, až jsem se sebou v překvapení trhla dozadu. Děsil mě smutný tón ve všech hlasech, které na mě promlouvaly. Zněly příšerně divně. Úplně opačně, než ten můj, jímž jsem měla nutkání říct přede všemi, že si vzpomínám.

„Jak doma? Louisi? Jsi v pořádku? Ne, prosím, řekni mi, že ti nic není. Že se ti nic nestalo!," hrklo ve mně při pohledu do jeho tváři mučedníka. Ve tváři nepřirozeně pobledlý. Oči lesklé. Tvář mokrá od slz? „Chystáš se mě opustit?," objevil se mi v krku knedlík o velikosti galaxie při myšlence, že by snad měl umřít.

„Ne, broučku. Já neumírám," zavrtěl hlavou se stejným výrazem, co měl doposud, a jemně mě pohladil po tváři. Žádný úsměv? Žádný úškrn? Mluví vážně? Nesnaží se mi to jenom ulehčit?