Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 3.

„A jak na to reagoval?," zeptala se zvědavě Sophia a naklonila se víc nad stůl, abych přes hluk v restauraci nemusela tolik křičet a ji samozřejmě nic neuteklo. Její hnědé oči se vpíjely do těch mých. Bylo docela vtipné sledovat její nedočkavý výraz v obličeji, jímž se snažila přijít na to, co ze mě vypadne v následujících minutách. Svým pohledem jsem od toho jejího utekla ke svým rukám, na nichž mě v tuto chvíli začaly nejvíce fascinovat nehty, a slabě si zkousla spodní ret. Ani nevím, kde mám začít!

„Jemu se celý ten nápad moc nezamlouvá," pokrčila jsem nervózně rameny a svým pohledem nepřestávala zírat na horký nápoj ve svých rukách. „Říká, že máme čas a tak, ale... na co chce jako čekat? Na to, až mi bude třeba šedesát? Vůbec nechápu, proč to nechce taky," povzdychla jsem si smutně a lžičkou zapohybovala v hrnečku. „Vždyť toho snad tolik nechci, ne?," upřela jsem na ni po chvíli zoufalý pohled a čekala na reakci z její zmatené strany.

„No - však to znáš - všichni chlapi jsou úplně stejný," mávla nad tím rukou a slabě zavrtěla hlavou ze strany na stranu, až se její dlouhé vlasy rozpohybovaly po celé délce jejích zad. „To je třeba důvod, proč já se nikdy nevdala," oblízla, na rozdíl ode mě, lžičku vyndanou z hrnku jejího nápoje a položila ji vedle hrnečku podloženým ubrouskem lososové barvy.

„Jo, jasně. Přesně tohle je ten hlavní důvod," pokroutila jsem nad jejími chytrými řečmi očima a rozhlédla se po červeně vymalované restauraci plné květinových výzdob v každém rohu místnosti a číšnicích oblečených v luxusních oblecích.

„Víš přece, jak to myslím," bránila se a z šálku kávy si opatrně usrkla. „Chlapi své vlastní pocity prostě neumí dát dostatečně najevo a Louis prostě není žádnou výjimkou. Ale i přesto si jsem jistá, že už teď přemýšlí nad tím, jak se s tebou má o svůj názor na celou věc podělit co nejdříve, aby si přitom mohl zachovat svou mužskou důstojnost," obdařila mě povzbudivým úsměvem a přitom pohotově mrkla. Z jejích úst to všechno znělo naprosto jednoduše, skoro až naprosto banálně, zbytečně.

„Ale tohle přece není Louisův styl," zavrtěla jsem pochybovačně hlavou a zvedla ruku, že chci platit. Natáhla jsem se pro peněženku do své kabelky, položené na zemi, kousek od mé pravé nohy, a přitom se s dalším připitomělým úsměvem zakoukala na své drobné tetování schované z boku mého ukazováčku levé ruky. Bylo maličkaté, snadno přehlédnutelné a zároveň i jediné, co zdobilo mou kůži, ale i přesto pro mě moc znamenalo. L. T. schované v malém srdíčku. Nejenom, že jsem před pěti roky přijala Louisovo příjmení za to své, ale zároveň si i pořídila na našich líbánkách v jihovýchodní část Francie, La Provence, něco, co mi ho bude připomínat během části dne, kterou spolu nestrávíme.

„A co přesně ti řekl?," vyrušila mé usmívání opět Sophia, čímž mě přinutila vrátit se ke svým myšlenkám, které tak růžové nebyly. Nechtěla jsem myslet na to, že se mnou dítě mít nechce, protože pro mě bylo těžké si to vůbec přiznat, ale nic jiného mi prostě nezbývalo.

„Řekl, že se mnou dítě prostě mít nechce. Ne teď," obrátila jsem na ni zamračený pohled, neboť svou otázkou mi opět vyvolala pocit úzkosti. Opět se ve mně objevila obrovská potřeba upírat na svůj mobil, co by pět sekund, prosebný pohled, aby se v něm objevila zpráva od toho, na kterého nemůžu přestat myslet, a můj ret se znovu objevil mezi zuby.

„No tak to je zlý...," vydechla překvapeně, čímž si vyžádala můj překvapený pohled. Vážně mi tímto názorem zvedáš náladu, holka! Vidím, že je to mizerný a že se z té slepé uličky prostě musím nějak vymotat! Dřív, než bude pozdě... „To ti pak zbývá už jednom ta poslední věc. Teda pokud to tak moc chceš," pokrčila znovu nepřítomně rameny a v jejích hnědých očí se přitom rýsoval strategický postup, který mi podle ní měl pomoct.