Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 58.

EMMA:

Konečně se mi podařilo najít autobus, který jel bez přestupu až do Londýna. On mě tu skutečně nechal! Pořád jsem se snažila dovolat se mu, abych mu to nedorozumění vysvětlila. Jenomže on mě úspěšně ignoroval. Nebral mi mobil, i když mu už pěknou dobu nemluvila hlasová schránka. Jinými slovy musel koukat, jak mu pořád mobil vyzvání, ale se ho dokopal zvednout, to ani omylem.

Hlavu jsem si položila na sklo prakticky okamžitě, co jsem se posadila na své sedadlo, a tašku se svými věci si položila vedle sebe. Přišlo mi skoro absurdní, jak je možné, že se tak kvapně rozhodl odjet, bez toho, aby mi to aspoň řekl - i za cenu, že bychom se měli pohádat, bych s ním radši mluvila a vyřešila to hned. Na druhou stranu, ani já bych pravděpodobně nevěděla, jak na ty papíry reagovat. Ale nechala bych si to prvně vysvětlit, místo toho, abych bez rozloučení odjela.

Začínala jsem být už opravdu nepěkně nervózní. Co když se mu něco stalo? Jeho číslo jsem se pokusila vytočit ještě minimálně třikrát, ale když se ani tentokrát neozvalo nic jiného, než že 'volaný účastník je momentálně nedostupný...', rozhodla jsem se pro klid duše zavolat aspoň Liamovi.

„Vezmi to, prosím, pitomče," cedila jsem skrz zaťaté zuby a strachem pomalu nedýchala. Každopádně pokud s ním už Louis mluvil, tak mi to třeba nevezme už jenom kvůli tomu. A to i přesto, že já začínám umírat strachy. Co když se mu něco stala? Vždyť ho znám, je strašně impulzivní! A pokud odjel tak rychle, tak neměl šanci vůbec vychladnout! A co dělá vždycky, když řídí rozčílený? Nepřemýšlí o rychlosti.

„Můžu si přisednout?," ozvalo se nade mnou, což mě aspoň na několik okamžiků vrátilo zpátky do reality. Slabě jsem přikývla, stáhla si své věci k sobě na klín a tiše si povzdechla. Bude aspoň u nás doma?

.............................................

Po několika hodinách jsem se konečně dostala zpátky domů. Stěny na mě dýchaly prázdnotou - tolik jsem si přála, abych ho našla v pořádku aspoň tady, ale ani to se nestalo. Mé věci zůstaly ležet v předsíni, zatímco můj pohled klouzal po bytě, v němž jsem už několik dnů nebyla. Po rekapitulaci dnešního dne jsem došla k jedné věci - i přes ty neshody, které jsme si včera spolu vyjasnily, bez něho být nemůžu, chybí mi, když se mi dlouho neozve a ničí mě myšlenka, že by se mu mělo něco stát.

Hlasitě jsem si povzdychla. Dřez na mě čekal s hromadou špinavého nádobí, trouba zůstala z vnitřní části úplně špinavá, lednice nedovřená a po obýváku leželo jeho špinavé oblečení. Zkusila jsem ještě jednou vytočit Louisovo číslo a čekala, že třeba tentokrát, když už se blíží osm hodin večer, to už konečně zvedne. Naivko!

Uvázala jsem si zástěru kolem těla, zatímco se mi napouštěla, a pustila se do mytí té hromady špíny. Jak dokáže jenom jeden chlap vyprodukovat takový bordel za necelý týden? Nechala jsem v teplé jarové vodě odmočit nejmastnější plech od čehosi, co mu minimálně na chvilku muselo hodnoty cholesterolu zvednout do červených hodnot, a po sesbírání veškerého špinavého oblečení, které se tu kolem válelo, se s ním vydala do koupelny ke koši na prádlo. Cítila jsem zvláštní slabost od žaludku, kvůli níž jsem byla nucená posadit se na vanu. Zhluboka jsem dýchala, než to trochu přešlo, ale v hlavě se mi usadila zvláštní myšlenka. Můžu být opravdu těhotná, jak si myslí Louis a Niall? Při pohledu na nerozbalený těhotenský test v první poličce pod umyvadlem se mi trochu sevřelo hrdlo. Může to být skutečně pravda? Můžu skutečně čekat dítě? Natáhla jsem k němu ruku zrovna ve chvíli, kdy mi v kapse kalhot začal zvonit mobil.