Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 53.

EMMA:

„Em, ty přece moc dobře víš, jak jsem moc ráda, že jsi za námi opět přijela," začala má matka zvláštně, když se posadila na kraj mé postele, na níž jsem zůstávala už několik dobrých hodin ležet skoro bez pohnutí, a něžně mě pohladila po boku, jež jsem měla zakrytý peřinou. Už pěknou chvíli jsem bez hnutí hypnotizovala stěnu světle modré barvy, která po tolika letech částečně vybledla, a uvědomovala si, že je to už opravdu dávno, co jsem tady ležela.

„Jo, já to přece vím," přitakala jsem upřímně a pokusila se za ní ohlédnout a věnovat ji aspoň vynucené pousmání. Tušila jsem, že bez toho se jednoduše neobejde. Už takhle mě pohlcovaly svíravé pocity a výčitky se staly mým každodenním chlebem. Snažila jsem se sebrat co možná nejdříve - bláhově si představovala, že mi k tomu bude stačit několik dlouhých hodin, když jsem doma sentimentálně sepisovala krátký dopis na rozloučenou - ale zároveň byla přesvědčená o tom, že k návratu potřebuju nějaké znamení. Netušila jsem co. Dobře jsem si uvědomovala fakt, že si ho neumím ani představit, ale i tak tvrdošíjně doufala v to, že se objeví něco a já při pohledu na to znovu procitnu z nepříjemného snu, sbalím si svých pět švestek a vrátím se k Louisovi, kam bezesporu patřím. Nebo jsem o tom byla stále ještě přesvědčená.

„Ale tak mi řekni, proč jsi nás navštívila. Prosím tě o to jako matka, která má o tebe starost," prosila mě něžně, při čemž mateřská láska z jejího hlasu přímo křičela, a slabě stiskla mou paži. Mráz mi přejel po zádech, jako ten nejkvalitnější zabiják a já se znovu ocitla na křižovatce různých názorů. Jedna část mi radila, abych se svěřila s tím, co mě trápí člověku tak blízkému, jako byla právě ona, a ta druhá naopak radikálně prosazovala dušení žalu uvnitř sebe samé. Tedy tak, jak jsem na to byla zvyklá. „Emmo, prosím, nestalo se něco?," zeptala se starostlivě a víc se ke mně naklonila, neboť já se pokoušela svou tvář schovat před jejím pohledem, abych mě neprozradily slzy, co se mi draly na povrh. Nechtěla jsem před ní - a vlastně ani před tátou - brečet, neboť jsem věděla, jak ochranitelsky by do celého tohoto nedorozumění s Louisem chtěli zakročit a ze všech sil by se to snažili vyřešit za nás. Ať už tou klidnější, nebo naopak tou finální cestou, kterou by určitě navrhl můj táta velmi brzo.

„Potřebovala jsem utéct aspoň na chvilku od toho zmatku, co na mě číhá na každém rohu ve městě. Je to tam poslední dobou opravdu divoké. Sophie čeká miminko a mně nechala celý podnik na starosti, takže... mám pocit, že mi všechno padá na hlavu. Tak jsem si řekla, proč bych neměla jet právě za vámi, když to právě ty jsi mi dokázala vždycky správně poradit," pousmála jsem se ze všech sil, co jsem v sobě stále ještě měla a zvedla se na loktech, abych ji mohla obejmout kolem krku.

„Holčičko," zašeptala mi s lehkým povzdechem do ucha, čímž mi došlo, že mi můj příběh stejně úplně neuvěřila. Znala mě dobře. Znala a věděla, že já bych neutekla jen kvůli něčemu takhle banálnímu, ale v tu chvíli mě nenapadlo nic jiného. Musela jsem doufat aspoň v to, že pochopí, že o tom jednoduše mluvit nedokážu a dál se prostě nebude ptát. „Ve třiceti se přece od problémů neutíká domů. Máš doma milujícího manžela. Ten by ti měl být největší oporou," poznamenala slabě, i když mi bylo jasný, že to nemyslela tak, jak řekla. I když ve mně zároveň zatrnulo.

„Není mi třicet," bránila jsem se dotčeně, neboť především v poslední době jsem byla na svůj věk pořádně citlivá. Musí se mi všichni snažit připomínat, že mé hodiny jednoduše tikají? Proč mě všichni mají jenom za někoho, kdo dal před potomstvem přednost budování kariéry?