Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 11.

EMMA:

„Stejně se tvůj názor nezměnil. Tak mi aspoň nedělej falešné naděje," vdychla jsem si spíš pro sebe smutně a pokusila se utřít své vlhké oči. „Dej mi chvilku. Nehodlám tu sedět dlouho," pokračovala jsem v šeptání, neboť jsem si byla skoro na sto procent jistá tím, že má živelně radikální reakce vzbudila u ostatních jisté překvapení, v jehož důsledku teď jistě - aspoň někteří - stojí u okna a snaží se alespoň odezírat ze rtů. Tělo se mi třáslo v důsledku nepříliš příznivého počasí a zároveň i jeho horkých dlaní na mých kolenech, že jsem pořádně nedokázala vnímat nic konkrétnějšího. Kolem tváře mi nezadržitelně těžkly vlasy, jež se mi kroutily po zádech a hrudi, když mi Louis starostlivě odsunul jediný pramínek vlasů spadající mi do obličeje za ucho, aby na mě lépe viděl.

„Nechci, abys mi nastydla," nepřestával se na mě ustaraně dívat a své ruce přesunul víc kolem mého pasu, aby si mě přitáhnul k sobě, když další nárazový vítr dokázal rozklepat celé mé tělo a chlad si pohrál s mou existencí. „Nechci tě trápit, stejně to nemá cenu," vrtěl záporně hlavou se zvláštním nádechem jeho očí barvy přílivového oceánu, když jsem se na něho nedůvěřivě podívala. Na rtech jsem cítila chladné, sladkokyselé kapky deště, které mi putovaly po celé tváři a na ostré linii mé čelisti pravidelně skapávaly do mého výstřihu.

„Ale i tak v tom prostě budeš pokračovat dál, že?," vyšla přes mé lehce rozechvělé rty úštěpná otázka, na níž jsem stejně ani nečekala odpověď a místo toho poklidně vstala z houpačky, i před jeho nevěřícně hledícím pohledem a rukama silně objatá kolem vlastního hrudního koše, a rozhodla se jednoduše vydat do tepla, které jsem tolik potřebovala. Cítila jsem, že je nejvyšší čas, jinak bych v posteli proležela ještě mnohem déle, než při bujaré oslavě Harryho návratu do země. A to mi za to rozhodně nestálo.

„Emmo, počkej," chytnul mě odhodlaně za loket v tom největším dešti a za něj si mě k sobě nejenom přitáhnul, ale i otočil čelem k sobě. „Když ti říkám, že tě nechci trápit, tak to myslím tak, že už ani nebudu. Jen mi dej šanci, abych ti to dokázal," zašeptal s čelem zlehka položeným na tom mém, které jsem k němu musela lehce nadzvednout, abych na něho vůbec viděla. Zmateně jsem vydechla přebytečné plyny z plic a čekala, že mi svá slova aspoň nějak vysvětlí, i když on stále jenom mlčel. Vždyť víš, jak strašně moc nenávidím to, jak strašně moc rád mluvíš v hádankách!

„Já to přece vím... Ty mě přece nikdy nechceš vidět smutnou a tak, ale ono se ti to prostě občas povede, chápeš? Říkám, že mi máš dát chvilku a já zas budu v pohodě, ale nemůžeš po mně čekat, že z toho všeho budu skákat dva metry do vzduchu," zavrtěla jsem stejně záporně hlavou a ještě předtím, než jsem se se od něho odtáhla, jsem ho něžně pohladila po tváři. Každá buňka uvnitř mě se snažila zabránit tomu, že se znovu rozbrečím, i když mě to stálo ohromné úsilí, a zároveň každá z nich bezesporu cítila, jak raněně se uvnitř cítím.

............................................................

„Jackie, pojď, nemůžeš pořád tetu tolik otravovat," přišla si pro svou malou, roztomilou a velmi usměvavou dcerušku Jacky a natáhla k ní ruku. Nejspíš i ona si musela všimnout, že mi dvě jsme spolu strávily dobře tři hodiny pouze hraním a povídáním, neboť já se snažila ze všech sil vyhnout všem pohledům ze strany Louisova příbuzenstva. Necítila jsem se ještě dost dobře na to, abych se sebevědomě vrátila zpátky do obývacího pokoje a začlenila se znovu do rozhovoru s ostatními. Jinými slovy jsem se i ze všech možných sil snažila vyhnout zkříženým pohledům s ostatními. Jackie, tříletá dcerka Marka, se pro mě stala jakýmsi nenuceným útěkem od kritické chvíle.