Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 30.

EMMA:

„Jak tě něco takového mohlo napadnout?," zeptal se rychle a překvapeně se nade mnou napnul. Stále ještě ležel za mými zády, opíral se o svůj loket a bříšky prstů druhé ruky něžně přejel po mé křečovitě sevřené dlani volně položené na mém boku.

„Neodpověděl jsi mi na mou otázku," natočila jsem k němu hlavu s nemálo staženým obočím a tiše si povzdechla. Nevyhýbej se té odpovědi, sakra! Nechala jsem jeho dlaň, aby mě láskyplně hladila po předloktí, a jeho tělo, které se ke mně natěsno přitisklo a láskyplně hřálo.

„Ty mně taky ne," pousmál se do mého ramene o maličko uvolněněji, na nějž mi opakovaně pokládal své - na dotek velmi příjemné - polštářky rtů. Mé myšlenky zůstávaly stále velmi temné, ale každá buňka v mém těle si přála cítit mnohem více doteků, pohlazení a polibků od jeho těla.

„Ale já se snad zeptala jako první," otočila jsem se k němu celým svým tělem a hlavu si vyzývavě podepřela o ruku, abych na něho lépe viděla. Nechala jsem jeho dlaň položenou na svém boku, kde mě slabounce hladil, až to skoro lechtalo, a pozorovala jeho tělo, které zaujímalo stejnou, pouze zrcadlovou pozici, jako to moje.

„Ale mně by třeba prvně zajímalo, jak tě to napadlo," trval na svém i on a slabě se kousnul do rtu. Natáhl se svými rty k těm mým, ve snaze vtisknout jim polibek a odvést mé starosti daleko ode mě, ale já se neměla v úmyslu tak snadno vzdát. Přece mám ještě pořád nějakou ctižádostivost!

„Miláčku... ne. Myslím to vážně. Kdybys měl prostě nějakou příležitost na to, užít si jednu noc s někým jiným, dokázal bys mě opravdu podvést?," stáhla jsem jeho dlaň ze svého těla a zapřela se tou svou o jeho hruď. Tady před námi teď leží hranice a ty se nedostaneš na druhou stranu, dokud neodpovíš. „Udělal bys to? I kdybych se to třeba nemusela nikdy dozvědět?," nadhodila jsem své další nápady ohledně imaginárního zklamání, jímž by mi definitivně zlomil srdce na miliardy kousků, které by k sobě už nikdy nešly slepit. Deset let je přece jenom dost dlouhá doba na to, aby mě potencionální rozchod nemohl zasáhnout.

„Co je to za hloupost? Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych ti to někdy mohl udělat? Zbláznila ses?," zvýšil hlas v překvapení nad mým rázným naléháním a víc se na svém loktu napřímil, aby si v té tmě vůbec stačil prohlédnout mou tvář a výraz schovaný v ní.

„Tak proč ti tak dlouho trvalo odpovědět, když se tu oháníš tím, jak je to jasné?," zeptala jsem se bezradně a nechala obočí vyskočit do oblouku připomínající kočičí hřbet. Nevěděla jsem, co jsem víc. Zmatená? Smutná? Naštvaná? Popravdě jsem čekala - nebo spíš doufala v to - jak se okamžitě začne bránit tím, že on by něčeho takového nebyl nikdy schopný, ale tohle mě popravdě dost znervózňovalo.

„Netrvalo mi to dlouho," bránil se zaraženě a přitom si nechápavě poměřoval můj výraz. „Celou dobu jsem si myslel, že si svou otázkou děláš ze mě jenom srandu, nebo tak, ale... Jak o něčem takovém můžeš vůbec pochybovat? Co jsem ti provedl? Čím jsem vyhrál tvou nedůvěru?," nechápal zase on a zasypával mě všemi možnými otázkami, které mu padaly na jazyk jako na podzim švestky na zem.

„Já přece neříkala nic o tom, že ti nevěřím, co to povídáš? Já chtěla jenom vědět, jak na tom jsem. Jestli se mám bát toho, že mi ve Švédsku utečeš s jinou, nebo tak něco," nevěděla jsem najednou, co mám vůbec říct na svou obranu, a proto si lehla zpátky do peřin. Nechci se hádat. Nechci se hádat. Nechci se hádat... Létalo mi neuspořádaně v hlavě a nutilo mě to znovu a znovu přemítat nad touto věcí.