Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 34.

EMMA:

„Doktor přece říkal, že se mi vzpomínky vrátí při nějakém silném emočním zážitku. Tak ať je to tedy co nejdřív," vydechla jsem těžce a přitom se mu dívala do jeho upřímných očí, které zaraženě zkoumaly emoce v mé tváři.

Nedočkavostí a vzrušením jsem se chvěla po celém těle, zatímco všechny mé smysly se bedlivě soustředily na každý jednotlivý pohyb, který v několika, po sobě jdoucích sekundách udělal. Oběma rukama jsem si přidržovala jeho dlaň na místě na těle, kam jsem si ji sama položila, a očima se vpíjela do těch jeho, v nichž bylo plno nerozhodnosti a překvapení. Srdce mi do žeber pod jeho dlaní tlouklo neuvěřitelně silně a můj dech se stal tím nejméně stabilním přírodovědným zákonem. V krku mi vyschlo, že i jednoduché polknutí mi připadalo vlastně nemožné, a schopnost mluvit se stala zákonitě nemožnou.

„Broučku...," vydechl těžce a při odtáhnutí své dlaně z mé hrudi se na mě podíval omluvným pohledem. „Nemyslím si, že bys na to byla připravená. Jen si to připusť," odmítnul mě opatrně a svou dlaň radši posunul výš k mé šíji, až ji nechal volně položenou pod mou krční jamkou. Palcem své ruky mě něžně hladil po klíční kosti a příjemnými bříšky prstů mi opatrně sklouzával po linie tváře. Dech se mi při tom samozřejmě vůbec nezlepšil. Spíše naopak. Dýchala jsem strašně rychle, jako kdybych právě odněkud doběhla, a všimla si, jak se můj hrudník nadzvedává a zase poklidně padá do vycházející polohy v mnohem větší rychlosti. Omámeně jsem mrkala. Tolik jsem si přála na něco vzpomenout. Tolik jsem si přála znovu vzpomenout právě na něho, když už na nic jiného! Potřebuju znovu vědět, kým jsem a kým je on.

„Ale já to opravdu chci," zašeptala jsem, když mi husté řasy mrkaly ve ztřeštěném rytmu, a já cítila, že svou prosbu myslím upřímně. „Pokud si nevzpomenu... chci si vytvořit vzpomínky nové. Třeba i lepší," naznačila jsem k němu drobný krok a vešla do jeho těsně intimního prostoru. Mé oči obdivovaly stále jenom ty jeho, v nichž se toho dalo vyčíst tolik! Přes pocity bolesti a zklamání, které jednoznačně převládaly, až po touhu a vášeň, jíž mě dokázaly snadno ohromit.

„Ale ne, nechceš," zavrtěl slabě hlavou a pokusil se mě uchlácholit svým mizerným, polovičatým úsměvem, v němž něco chybělo. Něco upřímného. Něžně mě svými bříšky prstů pohladil po mém červeném líci a já mu svou hlavou šla naproti. Přišlo mi to velmi příjemné, jako kdybych předtím nic podobného nezažila! „Potřebuješ čas," zašeptal směrem ke mně a něžně mi palcem přejel po spodním rtu, kde jsem ho něžně položila na jeho špičku.

„Nechci čas," nesouhlasila jsem slabě s ním a měla pocit, že při každém dotyku našich pokožek o sebe, mezi námi přeskočí slabý elektrický výboj. „Chci tvé rty," vznesla jsem své první přání a natáhla ruku k jeho tváři, které jsem se prakticky ještě ani nestihla dotknout. V jeho tváři se během chvíle objevilo překvapení, ale o něco blíž se ke mně přiblížil. Pozorně vnímal všechny mé změny v očích, aby mu nic neuniklo, a ujišťoval se, jestli se pořád tvářím tak přístupně, jako se mu to snažím ukázat.

„Je hezké to od tebe znovu slyšet, když máš pocit, že mě neznáš," ozdobilo jeho tvář ironické pousmání, při němž se mu jeho koutky zvláštním způsobem zkřivily. „Nechci na tebe v žádném případě spěchat a opravdu si nepřeju, aby sis něco takového myslela ty. Já si počkám," ujistil mě, ale mně přišlo, že každé slovo, kterým se mě snažil utěšit, zabíjel něco v sobě. Něco, co v sobě tolik potlačoval. Touhu. Nadechla jsem se ve snaze protestovat a popřít to, co tu právě řekl, ale on se znovu pokusil o úsměv mučedníka, který mi vzal dech. Nedokázala jsem na to nic říct, ale chtěla jsem - a to tak strašně moc!