Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 25.

LOUIS:

„Takže, tady je můj pokoj," otočila se ke mně se slabým úsměvem od bílých dveří Emma a slabě se po svých slovech kousla do spodního rtu. Věnoval jsem ji slabý úsměv a ochotné sevřel její ruku pevněji v té své, v níž se schovávala prakticky celou dobu. Těžko říct, koho z nás to uklidňovalo více, ale pravděpodobně mě. Především během dlouhého oběda plného všetečných otázek ze strany její rodiny. A to hlavně ze strany jejího otce. „Jen tě chci upozornit, že je to můj kousek světa, takže pochopím, když se ti to nebude líbit. Ale je to jediné místo, kde můžu být sama sebou," podívala se mě trochu nervózně a svými prsty váhavě přejela po klice.

„Co myslíš, že udělám? Vezmu si barvu a půjdu to celé předělat? Ale no tak... to mě asi moc dobře neznáš," usmál jsem se na ni povzbudivě a něžně ji zafoukal na krk. „Já tě přece nebudu pro nic odsuzovat," zašeptal jsem těsně u jejího ucha, když její tváře začínaly červenat a ona sklopila pohled na své nohy. ‚Prosím, ať to není růžové šílenství. Prosím, ať to není růžové šílenství!' Zaprosil jsem pro jistotu, neboť představa mé osoby v růžovém chaosu... Nepředstavitelné. I když chvíli bych to vydržet mohl.

„Já vím, že takový nejsi. Já jenom nechci, aby ses moc polekal," uculila se sladce, když se její pohled jen velmi nesměle zvedl směrem ke mně a její ruka tiše zmáčkla kliku. Krátce jsem pohlédl do jejích očí a zkontroloval svou oblíbenou symfonii barev v jejích duhovkách, než mi zrak otupila záře slunečního kuželu, jež se ještě odrážela v pokoji, jako v křišťálovém paláci. Zornice se mi automaticky stáhla a mně chvíli trvalo, než jsem se zvládnul rozkoukat. I když potom jsem nestačil věřit svým očím. Všechno tu vypadalo úplně jinak. Čekal jsem cokoliv. Od doplňků v dívčích barvách, přes romantické motivy,... cokoliv. Jenom tohle ne. Tři stěny tvořící hranici jejího soukromého světa měly bledě modrou barvu, jenom ta poslední, za postelí, byla obložená od země až ke stropu světlým, na pohled příjemným dřevem. Už jenom barvy jsem neodhadl. Hlavní dominantou pokoje se samozřejmě stala velká postel, k níž přiléhala skříňka s knihami a drobnými maličkostmi. Světlo z venku dovnitř pronikalo ohromným oknem s velkým parapetem. Samozřejmě, že tu stálo i několik dalších komod a skříní, v nichž pravděpodobně viselo její oblečení, ale těch jsem si stejně jako psacího stolu obloženého knihami moc nevšímal. Mou pozornost, kromě její blízkosti a celkové harmonie modrých odstínů v kombinaci se dřevem, si pro sebe ukradla zdánlivě prázdná stěna naproti posteli.

„Ty sis za tu chvíli stihla sem k sobě pořídit fotku i nás dvou?," zeptal jsem se trochu překvapeně a prsty přejel po skromném rámečku, zrovinka podobný všem ostatním. Nedokázal jsem ani uvěřit tomu, jak moc mě to dokázalo zahřát u srdce.

„Ještě jednu mám na nočním stolku, abych se na tebe mohla dívat před spaním," zašeptala mi do ramene a jen trochu ke mně nadzvedla hlavu, abych ji viděl do očí. Na tváři se mi objevilo křivé pousmání, které se pokusilo zprostředkovat pocity u mého srdce. „Mohla bych se na tebe koukat pořád a stejně by mi to nestačilo," zašeptala mi něžně do ramene a slabě se na mě usmála. Její rty jsem zřetelně cítil na své kůži i přes tenkou látku černého trička, které mi z části zakrývalo největší tetování před pohledy její rodiny. Asi by nebylo nejlepší zapsat se v jejich očí jako ‚ten potetovaný'.

„Já zase s jednou spím," nadhodil jsem, posadil se na sedačku stojící před zdí a stáhl si ji na klín. Dokonale mě dokázalo pobavit její slabé vykřiknutí, když se objevila na mých stehnech a já ji pevně obejmul kolem pasu. „Ne, teď nemluv," skočil jsem ji do řeči, když se zhluboka nadechla, aby něco řekla, a ještě pro jistotu ji své rty přitisknul tvrdě na ty její. Jemně jsem na ni naléhal, aby se mi poddala a nechala mě zajít ještě o kousek dál. Vtáhl jsem si ji do své náruče, její rty nepřestával ovládat, a napnul se nad ní tak, abych ji donutil využít oporu v mých rukách jako při nesení vzduchem.