Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 8. + I'm so proud of...

EMMA:

„Zkusila jsem se na to podívat z tvého úhlu pohledu a... musím uznat, že máš pravdu," podívala jsem se do jeho nádherných očí, které na mě po mých slovech hodily překvapený pohled, a slabě se pousmála. S nevinným pohledem věnovaným jenom jeho krásným očím jsem se natáhla blíž k jeho tváři a opatrně se posadila, abych mu byla celkově blíž a on se ke mně nemusel tolik sklánět. „Neměla jsem to na tebe tak vybalit a ani se tě nezeptat. Teď už to vím," zašeptala jsem s tvářemi, které mi po mých slovech začaly prakticky okamžitě červenat, a já proto svůj pohled odtrhla od toho jeho.

„Jsem překvapený, že to říkáš," připustil tiše a mou bradu něžně chytil mezi ukazováček a palec své pravé ruky, aby mi ji zvednul. Jen velmi váhavě se můj pohled vrátil z mých rukou zpátky na jeho krásnou tvář, jež se snažila ze všech sil navázat hluboký oční kontakt právě se mnou. „Ale moc rád to slyším," pousmál se slabě, nejistý tím, jak bude reagovat v následujících minutách, a příjemnými bříšky prstů své pravé ruky mě opatrně pohladil po celé délce mé čelisti, až se mi na tváři objevil zamilovaný úsměv.

„Hlavně se už nechci hádat. Chybíš mi, víš?," přitáhla jsem se k jeho tvrdé hrudi zakryté před mým pohledem sněhově bílou košilí, pod níž se mu rýsovaly svaly, a slabě vykukovalo jeho velké tetování, které pokrývalo kůži v bezprostřední blízkosti porozepnutého oblečení. „Chybí mi tvoje doteky a to, jak krásně mi umíš šeptat do ucha, jak moc mě máš rád," vzdychla jsem zasněně, opřená svým tělem o to jeho, zatímco na rtech mi stále tancoval poblázněný úsměv, který si už navždy dokázal přivlastnit. „Především tehdy, když je čas spát. Chybí mi spousta věcí, ale ty nejvíc," pokračovala jsem v šeptání, když se svou pravou paží obmotal kolem mého pasu, aby mě následně mohl pohladit svou horkou dlaní po celé délce mých zad. Neboť svou levou ruku nechával položenou na posteli, stále propletenou s tou mou.

„Takováto Emma mi taky chyběla," pousmál se do mého odhalené ramene, na němž se mi líně válelo jenom několik pramenů mých neposedných, blonďatých vlasů, a něžně mě na něj políbil. „Taková, která je úplně stejná s tou, do které jsem se před deseti roky bláznivě zamiloval," donutil mě svými slovy opět k úsměvu a víc si mé tělo přitulil k tomu svému. Zdálo se mi, že tato chvíle je perfektní a že ji prostě vůbec nic nemůže zkazit. Omámená jeho vůní jsem se zaposlouchala do pravidelného tlukotu jeho srdce a políbila ho měkce na hranu jeho čelisti. „Moc tě miluju," pošeptal upřímně do mého ucha, čímž si splnil můj sen, který jsem mu před chvílí prozradila. Nemusel být ani čas ke spánku, aby mě to dokázalo vrátit do harmonické pohádky, ve které jsem s ním ve svých snech žila.

„Taky tě miluju," usmála jsem se spokojeně, za jakých okolností k tomuto vyznání naší vzájemné lásky došlo, a ve tvářích znovu zčervenala z důvodu, že jsem k němu ve všem upřímná nebyla. „A vím, že to tak bude už napořád," zašeptala jsem a natáhla se pro polibek k jeho rtům, v němž jsem hledala potřebné uklidnění, že jsem toho zas tak moc neprovedla. „Prostě tě přestanu tolik trápit," slíbila jsem s lehkým pousmáním a znovu ho pohladila po tváři, „přestanu do tebe pořád tolik hučet a smířím se prostě s tím, že to nechceš, ano? Aspoň ne teď." Těžce se mi dostávala slova přes pusu, stejně jako pokaždé, když jsem to nemyslela vážně a musela mu klamat.

„Děkuju," usmál se na mě a stáhl si celé mé tělo do své příjemné náruče, aby mi věnoval hřejivé objetí, kterým se mi to všechno snažil vynahradit. Cítila jsem to přímo na své kůži. To teplo, tu lásku a nikde nekončící něhu, jíž se mě snažil zahrnovat. „Slibuju, že se ti to pokusím vynahradit jinak, ano?," hladil mě po celé délce zad a přitom šeptal ještě něco, čemuž jsem nedokázala dost dobře porozumět. Mé myšlenky se totiž znovu rozutekly všemi různými směry a já jen stěží potlačovala hlasité povzdechnutí, kterým bych se jisto jistě prozradila.