Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 22.

LOUIS:

*RANDE NUMBER 2*

„Dnes nemáš ty své ‚špatné' boty?," zeptal jsem se s úsměvem při pohledu na nízké polobotky značky Vans, abych za něj schoval své částečné zklamání. Jinak totiž vypadala úžasně. Na nějakých botách mi přece nikdy nezáleželo! V béžovém svetříku, pod nímž ji vykukovalo sytě fuchsiové tričko, a velmi úzkých světlých džínách mi připomínala klidně dívku, která právě slezla z mola. Dokonce bych i mohl tvrdit, že právě vedle mě seděla dokonalá definice mé představy ‚modelky', kterou má v hlavě každý trochu jinou. Jednoduše originální. Svou dlaň jsem přesunul na hřbet její roztomile drobné ruky, zatímco můj pohled se utopil v dokonalé barevné symfonii jejích očí. Čekal jsem dlouho na odpověď, ale při sledování magicky krásné tváře, která se začínala opět červenat, mi to vůbec nevadilo.

„Promiň, na co že ses to ptal?," vyhrkla rozpačitě, když se z mého hrdla ozvalo slabé a krátké zasmání. Mlsně jsem si oblíznul rty, zatímco ona se stále nepřestávala červenat, a bavil se tím, jak ji nepřestávám svým gestem trápit a znervózňovat.

„Jenom jsem poukázal na tvou změnu obuvi," zašeptal jsem těsně u jejího ucha, čímž se mi naskytla neopakovatelná šance k rychlému přičichnutí a následnému zanalyzování parfému a šampónu, který používá. Byli jsme teprve na úplném počátku našeho vztahu a mě opravdu bavilo seznamování s novou postavou mé relativně stereotypní hry zvané ‚život'. I když v blízkosti jejího těla a upřímného pohledu to zas tak obyčejné nebylo. Celý svět totiž dostal nové barvy a začal se točit jinou rychlostí. Možná i jiným směrem. A to jenom díky její přítomnosti. ‚Hm... pražený ořech, pižmo, grapefruit, pivoňky, mandarinka, zelené jablko, orchidej,' rozpoznal jsem se spokojeně zavřenýma očima, když mě všechny tóny jejího jemného parfému pohltily. Je mi jasné, že jsem spoustu položek zapomněl, ale... i bez rozpoznání mi to přišlo dokonalé. Dále nespecifické.

„Jo... no. Dnes jsem se na tebe pečlivěji připravila," pokrčila slabě rameny, když se obě mé dlaně na hřbetu její ruky trochu pohnuly, aby ho více sevřely. Při svých nesmělých slovech, ledabyle poskládaných do vět, znovu sklonila pohled na své ruce - jako to měla ve zvyku - a slabounce se usmála. I tento úsměv, byť nevinný, mě dokázal neuvěřitelnou silou překvapit. Totálně okouzlit. Na chvíli se ji dokonce, tímto nesmělým gestem, podařilo zbavit mě veškeré mé slovní zásoby.

„Je snad ještě něco připravené, o čem ještě nevím?," nadhodil jsem ležérním tónem a palcem své pravé ruky ji několikrát něžně přejel po celé délce příjemné pokožky jejího zápěstí. Ještě chvíli jsem v duchu potlačoval chuť zvednout jednu ruku z té její a zastrčil všechny neposlušné pramínky v barvě toho nejcennějšího zlata za její ucho, až se mi to nakonec nepodařilo ovládnout a já to opět udělal. Znovu jsem své prsty použil k tomu, aby ji opatrně odkryly krásnou tvář.

„To bys měl vědět spíš ty, ne?," zeptala se s překvapeným výrazem ve tváři, když jsem znovu neodolal a opatrně ji svými bříšky prstů přejel po linii tvořící zdravě vystoupnuté lícní kosti, až k hraně spodní čelisti. Při samotném posouvání prstů jsem cítil nepopsatelnou energii, která mezi našimi těly přeskakovala. Těžko říct, jestli cítila to samé, ale já to vnímal všemi svými smysly. Naklonil jsem se blíž k její tváři prakticky celým svým tělem, jak jen jsem mohl, a nepřestával se dívat do jejích očí. „Co to děláš?," vydechla překvapeně, srdce se ji rozbušilo tak rychle, že jsem to cítil až k sobě, a hrdlo se ji instinktivně stáhlo. Pohledem se přesunula z mých očí na mé rty, jež se k ní plynule přibližovaly, a opatrně se přitom kousnula do spodního rtu.