Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 21.

Předem upozorňuji, že přímá řeč zvýrazněná uvozovkami = francouzština :))

EMMA:

„Co říká? Co říká?," šťouchala do mě loktem nenápadně Sophia, zatímco muž v drahém obleku přednášel své požadavky a zároveň i přání, které se týkaly naší vzájemné spolupráce. Snažila jsem se pozorně poslouchat všechno, co říká, aby mi nic neuniklo, a potlačovat v sobě bolestivé píchání v podbřišku, jež si žádalo mou pozornost. Slabě jsem šťouchla do její ruky na znamení, že ji to vysvětlím až později, a svůj pohled neuhýbala z tváře mladého Francouze. Dobře padnoucí oblek dokonale obepínal jeho široká ramena, s bronzovými tóny jeho pokožky tancovalo ostré slunce, v úhelně černých očí mu plápolaly plamínky vzrušení a s ležérně učesanými vlasy v barvě havraních křídel si nepřestával hrát slabý průvan způsobený větrákem postaveném v pravém rohu. Žádný baret, jako tomu bylo v každém francouzském klišé. Jeho jediným výraznějším doplňkem se staly vousy, které si pravděpodobně záměrně nechával pěstovat do tvaru pěkného knírku. Zadívala jsem se do jeho ostře řezaných rysů, dobře viditelných lícních kostí a relativně plné rty, jež se při každém pohybu v jeho rodném jazyce roztáhly do nepatrného pousmání, při němž dobře vynikly jeho rovné, bílé zuby.

„Myslím, že bychom se rovnou mohli přesunout k podpisu," navrhnul po svém dlouhém vyprávění a seznamování s novou situací, do níž žena posazená na židli před ním - pravděpodobně jeho nadřízená - slabě kývala hlavou na souhlas. Vyměnila jsem si s rozpačitou Sophií krátký pohled, jak je na tom s rozhodnutím ona, neboť celé toto zasedání se konalo kvůli ní. Tedy alespoň z naší strany. Samozřejmě, že v tom šlo o byznys, ale zároveň také o další zkušenost a zvednutí dobrého jména této dobře prosperující firmy. Myslela jsem si, že při pohledu na ní se ujistím, že ona to opravdu chce, neboť já si tím tak jistá zase nebyla, ale ona se tvářila, že ani do pěti napočítat neumí.

„Když dovolíte a dáte nám minutku na definitivní rozhodnutí," odpověděla jsem směrem k němu, když začal ve své kožené tašce shánět nachystané smlouvy, o níž ještě před chvílí mluvil. I mně na jednu stranu lákala myšlenky možnosti účastnit se módních přehlídek na světoznámém Pařížském víkendu módy, ale zároveň mě to i děsilo. Znamenalo to, že s tím budou spojeny další starosti. A, bohužel pro mě, to znamenalo několik služebních cest do Paříže na každý rok. A to vzhledem k tomu, že Louisovi se začala plnit jeho přání ohledně spolupráce se Skandinávci, nevypadalo zrovna dobře. „Tak jak. Podmínky jsou stále stejné. Chtějí tu mít jednoho jediného člověka, který by kontroloval naší práci. To je všechno. Zbytek je přesně tak, jak sis ho vysnila," chytla jsem ji přátelsky za ruku, jakoby před námi muž ani nestál, a povzbudivě se na ní usmála.

„Podepíšeme to," přikývla po dlouhém tichu rozhodně a zářivě se na mě usmála. Při jejích slovech mi ovšem kámen ze srdce nepadnul přesně tak, jak jsem to čekala, ale naopak mlha obav mě zahalila ještě mnohem více. Nevěděla jsem, jak to všechno bude fungovat dál. Jestli má práce bude fungovat stále stejně, jako jsem na to po těch dlouhých měsících jednoduše zvyklá. A to mě plnilo obavami. I když na straně opačné mě to potěšilo. Viděla jsem v tom nové možnosti. Novou možnost prosazení. Nový směr, který můj život už zoufale potřeboval. „Jean-Pierre," oslovila Francouze stojícího nad námi s lehce pozvednutým obočím, který ji okamžitě nabídnul modré plnící pero, jímž na bílém papíře zanechala úhledný podpis svého příjemní.

„Výborně," usmál se spíš pro sebe a smlouvu si schoval do desek k ženě, která si ji pečlivě projela očima. Její kopie zůstávala ležet nedotknutelně na mém stole, což mi připadalo velmi dramaticky. Jako kdybych v tom snad viděla i rozsudek své vlastní smrti. Těžko jsem polkla. Na kratičký okamžik, než jsem se znovu dokázala usmát, jsem si uvědomila, že už nikdy to nebude takové, jako dřív. Jenomže z toho jsem měla upřímnou radost. „Ma chérie," otočil se Jean nakonec ke mně, když Sophie s ženou středního věku a francouzské národnosti odešla do kanceláře vedle a nás tam nechala v domnění, že dořešíme zbytek věcí. Očima jsem překvapeně střelila k němu, zatímco ruce nechala bez pozornosti běhat po stole a uklízet volně poházené věci. Černota těch jeho mě prakticky okamžitě chytla do svých spárů. „Nezajdeme někam na kávu, nebo... někam, krásko?," zeptal se mě suverénně a se slabě skousnutým spodním rtem si prohlídl můj zadek obtáhnutý v pouzdrových šatech černé barvy.