Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 20.

EMMA:

*uprostřed noci*

„Co se stalo?," probrala Louise z tvrdého spánku slabá záře vycházející z velké obrazovky notebooku, který jsem si přidržovala v posteli na svém klíně, projížděla stránky o posledních výstřelcích pařížské módy a do toho si slabě svítila lampičkou položenou na stole, abych případně viděla i na časopisy rozházené na straně od postele.

„Nic... co by?," odsekla jsem možná až příliš ostře. Plná únavy.

„Tak proč teda nespíš," zamručel rozespale a především silou vůle se pokusil opřít o své lokty.

„Protože nemůžu," připustila jsem zničeně, ale pohledem neutekla od obrazovky plné světla.

„Ehm... a nechceš mi o tom říct něco víc?," zeptal se mě unaveně a svou těžkou paží se dotknul mého předloktí.

„Radši ne. Spi, dokud můžeš," odpověděla jsem tiše a snažila se znít o něco mileji.

„Tak co tě žere?," nemínil se jen tak lehce vzdát a pokračoval v pokládání otázek, i když jeho hlas zůstával stále velmi chraptivý. Zničený únavou, čekající na znovuobnovení.

„Nic. Jenom jsem nervózní," zašeptala jsem zahanbeně a pokoušela se soustředit na obrázky plné dívek v oblečení, které bylo přivezeno přímo z pařížských ulic.

„Z čeho, prosím tebe?," naklonil se ke mně blíž a pohladil mě po paži. Až když se jeho tvář přiblížila blíže ke světlu, všimla jsem si, jak krásně vypadá, když je rozespalý. „To snad ne...," povzdechl si při pohledu na dívku v džínách a krátkém semišovém kabátku, který mi zdánlivě připomínal jeden, co visel i u mě ve skříni. I když já ho zrovna moc ráda nenosila. „Tohle nemáš za potřebí. Ti, co přijedou, tak před sebou stejně uvidí jenom tu nejkouzelnější bytost, co kdy předtím viděli. Nemáš se vůbec čeho bát. Hoď to za hlavu a pojď spát," zaklapnul mi - i přes můj nesouhlas - notebook dřív, než jsem na to stačila jakkoliv zareagovat.

„Ale...," namítla jsem překvapeně, když ho překvapivě rychle vzal do ruky a postavil na noční stolek na své straně.

„Žádné ale. Pojď prostě spát a neřeš žádný další pitomosti," rozhodl vážně a zvednul část peřiny, která přikrývala jeho tělo do výšky. „A teď pojď blíž ke mně, ty má malá little spoon," usmál se na mě, co nejvíce se mu v tomto rozespalém stavu podařilo, a udělal mi nabídku, kterou nešlo odmítnout.

„Víš, jednou bych chtěla být jako ty," zašeptala jsem, když mi ukazováček dopadnul na vypínač od malé lampičky a mé tělo se začalo soukat blíž k tomu jemu, kde to měl příjemně zahřáté na svou tělesnou teplotu.

„A to jak?," zamručel spokojeně do mých vlasů, do nichž se prakticky okamžitě zabořil svým nosem, a svou pravou paži položil na můj pas, aby si mě za něj přitáhnul ještě o kousek blíže na svou hruď.

„Tak sebevědomá a zároveň tak klidná. Seš můj velký vzor," zašeptala jsem unaveně do tmy a svou dlaň položila na tu jeho, aby se naše prsty mohly pohodlně proplést a společně usínat.

„Myslím, že v tom případě sis vybrala velmi špatně," zamumlal se snadno schovaným úsměvem ve svém hlase a svými měkkými rty mi věnoval měkký polibek na spánek.

„Jsem přesvědčená o tom, že jsem si vybrala nejlépe, jak jsem kdy mohla," zavřely se mi při mých slovech oči sami od sebe a i když obraz na sítnici se prakticky nezměnil, dobře jsem věděla, že v jeho náručí, kde mi tiše hraje valčík jeho srdce, usnu velmi rychle.