Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 49.

LOUIS:

Pochmurné počasí za okny se dalo skoro přesně srovnat se stejně zamračenou náladou v místnosti, v níž jsme seděli. Ani příjemná vůně kávy či čerstvého pečiva nedokázala Emmě vykouzlit roztomilý úsměv obohacený dolíčky, když jsme společně seděli v útulném salónku v hotelu, kde se každé ráno ve stejný čas podávala snídaně. V tichosti jsme seděli přímo naproti sobě, aniž by jeden z nás nevěděl, co by měl říct, takže to zůstalo u toho, že drobná blondýnka naproti mně si pouze mlčky míchala horké cappuccino, zatímco já si četl v dnešních novinách. Rychlým pohledem jsem zkontroloval čas ukazující hodiny v opačném rohu místnosti a ani nečekal, že by na to má společnice nikterak zareagovala. Šest hodin, třicet dva minut.

„Broučku," oslovil jsem ji po dalších minutách ticha, které mi začínalo lézt dost slušným způsobem na nervy. Odpověď se mi ani na pouhé oslovení nedostala minutu, dvě, pět... Obočí se mi automaticky stáhlo. Teď spolu už nebudeme mluvit vůbec? Netrpělivě jsem prsty poklepal do stolu a upřímně doufal, aby aspoň na toto nějak zareagovala. Za poslední dny mi přišla úplně někým úplně jiným. Už to nebyla ta veselá dívka, do které jsem se před tolika roky zamiloval. Nyní proti mně seděla žena, jež se sice zdánlivě podobala té, co celým svým srdcem miluju, ale zároveň to byl někdo úplně jiný. Osoba prakticky bez elánu. Bez radosti života. Stále tak vážná. Většinou uplakaná. Skoro se mi ztrácela před očima!

„Je tu krásně," vydechla, jakoby myšlenkami mimo tuto místnost s pohledem upřeným z okna, za nímž v dálce rostly obrovské, husté lesy skrývající četná tajemství v podobě nedalekého hradu, či z části rozpadlé křížové cestě z konce patnáctého století. „Jednou by se mi tu líbilo mít nějaký malý domeček, kde bychom mohli být jenom spolu," vydechla skoro dojatě, když v dlaních sevřela konce svého šátku, co si přitáhla blíž ke krku, neboť chlad z oné idylické krajiny sálal i přes silné zdi starého domu.

„Miláčku," pokusil jsem na sebe znovu upozornit tím, že jsem ji oslovil, ale ani tentokrát na to nijak nezareagovala. Možná byla příliš zahleděná do magie před sebou. Možná se mnou jenom nechtěla mluvit. Nebo jenom nevěděla, co má říkat, když její paže se začaly slabě třást. Zimou? Strachem? Nebo něčím jiným? Něčím, o čem mi sama nechce říct nic víc? Něčím, co ji užírá z vnitřku? To, kvůli čemu se ne zrovna zřídka kdy budí několikrát za noc s náramným pláčem?

„Schovaný přede všemi falešnými lidmi. Daleko od všech starostí," pokračovala ve svém snění s pohledem stále upřeným do jednoho konkrétního místa, jakoby ji z druhé strany někdo hypnotizoval a nutil ji všechny tyto věci říkat nahlas. Ve vzduchu jsem přehnul noviny na půl a položil je složené na stůl vedle sebe, když se můj trup natáhnul přes stůl obtěžkaný nejenom několika druhy nápojů, ale především bohatou snídaní, která zůstávala skoro netknutá ležet přesně tak, jako ji sem personál patřící k hotelu v brzkých ranních hodinách naservíroval.

„Emmo, zlato, co se děje?," zeptal jsem se ji starostlivě, zatímco ona mi pohled neopětovala a spíš naopak se v její tváři začala objevovat velmi výrazný pocit úzkosti, s níž se potýkala. Na čele se ji objevila hluboká vráska v důsledku toho, jak se její tvář zkroutila bolestí a zároveň se ze všech sil snažila zadržovat slzy, až mě to upřímně vyděsilo.

„Obklopený našimi dětmi," nedokázala vyhrát boj s přívalem slz, co se ji do té doby hromadil v očích, a svou uplakanou tvář si schovala do dlaní. Bezradně jsem se několik okamžiků díval na to, jak se mi hroutí před očima, až jsem si uvědomil, že je potřeba jednat. Zvedl jsem se ze židle a, co nejrychleji přistoupil k ní, abych ji obejmul kolem ramen, ve snaze vtáhnout ji do své náruče, abych ji mohl před veškerým světem uchránit.