Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 52.

EMMA:

Můj milý,...

Nevím, co říct...

Milovaný manželi,...

Milý Louisi, začala jsem psát onen dopis na rozloučenou snad po sto padesáté a zjišťovala, jak rychle mi s ním dochází trpělivost. Neměla jsem ani tušení, co vlastně chci napsat, nebo co mu chci aspoň říct. Jediné, čím jsem si momentálně byla jistá, byl fakt, že takhle to už skutečně nejde a já potřebuju pauzu. Zastavit a utéct od všeho, co se mi snažilo překážet v cestě. S povzdechem jsem si prohrábla slepenými pramenů vlasů, co se mi lepily na čelo, a rozhodněji mezi prsty stiskla nevelkou psací potřebu.

Nemělo by to být takhle. Neměl bys přijít domů s očekáváním, že tu na tebe budu jako každý jiný den nedočkavě čekat - pokud si ještě stále uvědomuješ, že já do této domácnosti taky patřím a že mé srdce patří stále jenom tobě, dopsala jsem ještě se zhrzeným pocitem, neboť při vzpomínkách na posledních pár dnů zpátky, se mi s pocity viny stahovalo hrdlo a spouštěly se mi slzy, kterým jsem nyním odhodlaně čelila.

Nedokážu přesně pochopit, co se teď děje, ale ničí mě to. Ničí mě pohled na tebe, když se uprostřed noci zvedneš z postele a tiše se kradeš ke dveřím jako zloděj, zatímco předpokládáš, že já tvrdě spím - ale omyl! Ničí mě dokonce i pohled na tvou spokojenou tvář, když se v brzkých ranních hodinách vracíš vyčerpaně domů a vyhýbáš se mým otázkám. Proč? Co jsem ti provedla?, ptala jsem se sama sebe a všechny otázky, co se ve mně za těch pár dnů nahromadily, svěřovala kousku papíru.

V posledních dnech nemůžu vůbec spát. Stále přemýšlím jenom nad tím, jestli mám jednoduše zatnout zuby a vydržet, než se to všechno zase vrátí k normálu a my dva spolu budeme mluvit tak, jako dřív - bez zbytečných tajemství, bez obalu, s láskou. I když nevím, jestli se toho vůbec někdy dočkám. Kam chodíš, Louisi? Za kým? Nechci být jako jedna z těch, co svého manžela nechává sledovat, nebo ho dokonce tajně sleduje sama - to snad nemám za potřebí, ne? My dva k sobě důvěru vybudovanou máme. Nebo se snad pletu? Jen řekni, ráda si poslechnu tvůj názor, zadržovala jsem ze všech sil slzy, i když se mi to vůbec nedařilo a drobnými kapkami slané vody si máčela tenkou stoupu propisky hned pod rukama.

Nevyčítám ti, že za to snad můžeš ty, protože za to můžeme jednoduše oba, jenom chci vědět, co přede mnou tajíš - což je minimálně vzhledem k tomu, jak dlouho se známe a jak dlouho spolu žijeme, docela fér, nemyslíš? Nechci, abys tento dopis bral jako definitivní konec z mé strany, jenom..., zamyslela jsem se nad správným pojmenováním skutečnosti, do níž mě svým chováním dostal, a pokoušela se vzchopit aspoň na posledních pár řádků, než se mi zorné pole rozmaže úplně a já nebudu schopná udělat už vůbec nic.

... jenom potřebuju čas. Od všeho. Potřebuju čas na přemýšlení a na takové ty věci, které asi nikdy nedokážeš pochopit. Pravděpodobně se zase brzy vrátím, ale přesné datum ti neřeknu. Uvidím, jak se mi bude žít dál od tebe a jak se mi pak budou snadněji rovnat myšlenky - což tobě by určitě prospělo taky! Nemusíš se bát o to, kam půjdu nebo tak, na těch pár dnů/týdnů budu bydlet u rodičů v Bournemouthu. Nedokážu říct, co bude zítra, natož poté, co se znovu uvidíme, ale chci, abys věděl, že tě neskutečně moc miluju. Záleží mi na tobě, na nás, na našem vztahu, co spolu už tolik let budujeme - a právě proto to všechno dělám. Pokouším se ho zachránit, protože je to pro mě to nejcennější, co v životě mám. Neber to, prosím, jako útěk, jenom jako ústupek kvůli tomu, co je mezi námi. Vím, že by bylo správné, říct ti to přímo do očí, ale jednoduše to nedokážu, i když se o to už tolik dnů snažím. Miluju tě, rozumíš? A vždycky budu, dokončovala jsem závěr psaní, když se mi to pod rukama protáhlo podstatně více, než jsem si myslela. V duchu mě stejně napadlo, že to po mně díky mým nezadržitelným slzám stejně nepřečte, ale rozhodla jsem se to risknout a zkusit své štěstí.