Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 36.

EMMA:

„Ano, Louisi?," opáčila jsem překvapivě klidně a podívala se do jeho vyděšených očí, které přímo křičely po zpětné vazbě, jímž bych ho měla ukonejšit. Cítila jsem, jak jsem svým tělem více nalepená na to jeho, ale i přesto mi nepřestávaly v hlavě poletovat různé myšlenky, jimiž jsem se nedobrovolně vracela zpátky k tomu, co řekl.

„Nemůžu... nemůžu skoro dýchat," poznamenal s lehkým úsměvem, i přesto, že v jeho oceánově nevyzpytatelných očí přímo křičela panika. Proč jsi tak neklidný? Podívala jsem se překvapeně na své ruce, jako kdybych je snad nikdy předtím ještě neviděla, a všimla si, jak křečovitě silně objímám jeho tělo a přitom se mu snažím víc vměstnat do náruče. Tohle se mnou dělala vždycky každá myšlenka na něco zvláštního?

„Promiň," zašeptala jsem omluvně a své ruce pokorně stáhla, abych ho nadále neomezovala.

„Broučku, co se ti stalo?," opáčil ovšem znovu velmi starostlivě a svými příjemnými konečky prstů mě něžně pohladil po tváři. Dobře jsem si všimla toho, jak si mě pozorně prohlíží, jako bych snad byla nějaký drahokam pod drobnohledem, což ve mně znovu vyvolávalo nové pocity znepokojení. Jsem pro něho takhle cenná? Vidí mě tak, jak mám zrovna pocit, že mě teď vidí? Bylo to zvláštní, magické propojení mezi námi vždycky takhle silné? Najdu ho v sobě někdy znovu? „Celá ses najednou napjala," vysvětlil mi opatrně, k čemuž se s horlivým přikyvováním připojil i Harry, který náhle seděl podstatně blíž u nás. Zapomněla jsem snad chvíli vnímat?

„Mluvili jsme na tebe a ty jsi nás vůbec nereagovala," pustil se do naší krátké konverzace, zatímco já na ně nechápavě koukala. Z jednoho na druhého, přitom jsem si je pořádně prohlížela, a měla skoro pocit, že je vidím poprvé v životě. Znovu? Cože?

„Já, omlouvám se, ale měla jsem něco jako...," odmlčela jsem se bezradně a svým pohledem zůstala viset v hloubce Louisových duhovek, ve snaze znovu najít rovnováhu. Poslední slovo jsem se bála dokonce vyslovit nahlas, jakoby se tím snad všechno mohlo zničit, ale nemohla se přinutit k tomu vymyslet jiný ekvivalent. „Něco jako vzpomínku," hlesla jsem rozpačitě a nechala se slabě předklonit k Louisově tělu, když si mě soucitně přitáhnul za levé rameno.

„A na co přesně sis vzpomněla?," zeptal se pohotově a uklidňujícím tempem mě hladil po celé délce zad. Pomalu jsem se přinucovala zpomalovat tlukot svého srdce a znovu si uspořádat dýchání, které se mi neshodně zrychlovalo a zpomalovalo. Slabě jsem vydechla přebytečný kyslík z plic a na krátký okamžik zavřela oči. Co přesně jsem viděla v té mlze? Opravdu si začínám vzpomínat?

„Nevím přesně. Připadá mi to tak zvláštní. Zahalené v mlze, ale zároveň... tak intenzivní," pomrkávala jsem nevědomky při svých slovech a dívala se na své ruce v klíně, jak si pomalu hrají s prsty. „Mohlo to být skutečné?," zvedla jsem k těm nedočkavým očím znovu svůj pohled a snažila se z nich vyčíst aspoň to něco málo, co mi dovoloval.

„Stále nevím, o čem to přesně mluvíš. Nevidím ti do hlavy," pousmál se těžce a svou volnou dlaní zakryl ty mé, jež si společně pohrávaly.

„Jo to sedí," ozval se k mému překvapení i Harry a svým náhlým vstupem si vysloužil zamračený pohled od modrookého anděla sedícího jen pár centimetrů ode mě. „Sorry, nebudu vám do toho dál skákat. Jen pokračujte," podepřel si hlavu, jakoby čekal na nějakou zajímavou komedii, ale když Louis z něho nespustil nasupený pohled, s lehkým povzdechem se zvedl a bez jakéhokoliv slova odešel.

„Teď mi to všechno pomalu vysvětli," pousmál se do mých vlasů, když se má hlava sesunula na jeho rameno, a on mi svou rukou něžně vískal ve vlasech, co se mi kroutily až k ramenům. Jemně jsem se usmála do míst, kde se pod jeho tričkem nacházela klíční kost, a svou dlaň přesunula na jeho koleno.