Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 24.

LOUIS:

„Ty dokumenty chci mít do zítra ve Stockholmu, Nadine," položil jsem při vstupu do práce na skleněný stůl své sekretářky složku s kopiemi smluv, co před pár týdny uzavřeli zástupci Handelsbanken sídlící ve Švédsku. Přehodil jsem si sako přes levou paži a ve snaze poslouchat to, co mi Liam říká, ho následoval směrem do své kanceláře. Hodiny ukazovaly něco krátce po půl jedné, naše pauza na oběd se pomalu blížila ke konci a mně na stole ještě pořád leželo docela dost rozdělané práce.

„Pane Tomlinsone," doběhla těch několik málo metrů, co jsme stihli ujít, Nadine, má osobní asistentka. „Pane Tomlinsone, když jste měl jednání, volala vaše přítelkyně...," začala rychle chrlit slova a roztěkaně se dívala ze mě na Liama, jakoby snad ani nevěděla, u koho je zaměstnaná. A to tu dělá už něco málo přes půl roku.

„Pokud si to správně pamatuju, tak žádnou přítelkyni už nějakou dobu nemám, Nadine," usmál jsem se s pohledem na hnědovlasého kolegu, který na tom nebyl o moc jinak, než já. „Ale teď vážně, kdo opravdu volal a co chtěl?," nadhodil jsem hlavou směrem k ní a nervózně zkontroloval čas na svých hodinkách. Ztrácím čas...

„Nemusíš být nervózní. Moji rodiče se strašně moc těší na to, až tě poznají. Opravdu," věnovaly mi Emminy oči ten nejupřímnější pohled, když já se ošíval nad samotnou myšlenkou, že mě sebou bere na rodinný oběd k nim domů. Ještě mi nepředstavila ani jednoho ze svých bratrů a hned má potřebu dovést mě před celou rodinu. ‚Co jsem ti kdy provedl?'

„A nemohli by ještě pár týdnů, nebo měsíců počkat?," pokusil jsem se opatrně navrhnout s nepřirozeným a velmi neupřímným úsměvem na svých rtech. Nebyl problém, když jsem ji měl vyzvednout doma a její matka si mě, samozřejmě velmi ‚nenápadně', prohlídla z okna. Tohle bylo něco úplně jiného, než když jsem se s jejím tátou míjel na verandě. Tohle bylo úplně jiné. Daleko horší a účastníci tohoto oběda budou čelit mnoha nepříjemným otázkám. Tedy, aspoň já budu čelit nepříjemným otázkám. Nebo snad ne?

„Myslím, že po třech měsících tě asi mají právo poznat. Pořád o tom mluví," pomrkávala na mě v mém těsném objetí a slabě se usmívala. „Určitě si tě hned zamilují, opravdu," slibovala a svými bříšky prstů si mapovala cestu v mých vlasech, se kterými si nepřestávala pohrávat. „Stejně jako já," zašeptala a rychle si stoupla na špičky, aby mi mohla věnovat polibek na mé rty. Její paže mě nepřestávaly objímat kolem mého těla, zatímco já svým pohledem hypnotizoval docela malý domek nedaleko velké pláže nacházející se v těsné blízkosti města Bournemouth a přitom těžce polknul.

„Jo, to určitě," odfrknul jsem si a podíval se po dalších okamžikách sledování světlé fasády do modrozelených jezírek plné upřímných plamínků. Rezignovaně jsem si vzdychnul, když mě vzala za ruku a tahala k jejich prahu.

„Přece se nebudeš vracet přes sedmdesát kilometrů jen tak, pro nic za nic, ne?," nadhodila a nedala mi už jedinou příležitost k bránění. Ona prostě chtěla, teď hned, aby mě její rodiče poznali. Nebo to chtěli oni a zatlačili na ní. Ať už to bylo tak, nebo tak... stál jsem před jasnou situací. A pak mě pravděpodobně čeká sto čtyři a půl kilometrů zpátky na kolej, přímo do Oxfordu. A Emmu naopak necelých čtyřicet, zpátky do Southamptonu, kde studovala a kam se zároveň přestěhoval krátce po svatbě Zayn spolu s Perrie. Ale jelikož já pravděpodobně povezu Emmu do školy ještě dnes večer, tak to si celkovou vzdálenost protáhnu ještě o dalších - jejích - čtyřicet kilometrů. Jednoduše paráda. A pak budu zase jako imbecil čekat dva nekonečné dny během přednášek jenom na to, abych mohl jet za ní. Poslední dobou trávím stejně podstatně déle za volantem, než kdy předtím. A do toho všeho mi zvoní mobil, že se mám zastavit doma. Kdy? Kde mám ten čas brát?