Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 28.

EMMA:

„Jak jako deset dnů? Kam se poděla slovíčka jako jeden měsíc?," zůstala jsem překvapeně stát před nimi a pozorovat je s pootevřenou pusou. Nevěděla jsem, na koho mám koukat dřív. Na Fizz, která v tom byla právě teď pravděpodobně nevinně - tedy aspoň z mé strany, nebo na Louise, který z hlavou sklopenou čekal na to, co k tomu všemu řeknu. Štvalo mě už jenom to, že jeho sestra to ví dřív, než já. Proč? „A... můžeš mi k tomu říct něco víc? Kdys mi to třeba chtěl říct sám? Ráno před odletem?," pozorovala jsem je oba s nechápavým pohledem a snažila se vstřebat všechen ten šok. „Louisi, mluv se mnou," zašeptala jsem těžce při pohledu na něj, i když on sám se mi pohledem vyhýbal.

„Já jsem ti to chtěl říct jinak," začal po chvíli zvolna a váhavě zvednul hlavu ke mně. Jeho modré oči se pokorně zvedly ke mně, ale já nebyla ochotná dovolit mu, aby mě svým pohledem hypnotizoval tak, jako to měl ve zvyku. Uvnitř mě jsem bojovala s několika pocity zároveň, i když zklamání pravděpodobně vítězilo. „Chtěl jsem ti to říct už včera, v klidu, ale...," zvedl se z křesla stojícího naproti mně a naznačil krok směrem ke mně.

„Radši už mlč," zpochybnila jsem své předchozí přání a s tváří schovanou ve své dlani odešla z obyváku. Upřímně jsem k slzám neměla opravdu daleko. Jenom, aby si našly cestu ven z očí. A já cítila, že kdyby ještě chvíli mluvil, pravděpodobně bych to jednoduše nezvládla. „Nech mě," cukla jsem svou rukou, když mě za ní chytnul a pokusil se mě za ní natočit čelem k sobě.

„Pojď si k tomu chvilku sednout a pokusit se si o tom promluvit, miláčku," zašeptal a za zápěstí mě trochu zatahal. Hřbetem druhé ruky jsem si odhodlaně zakrývala zavřené oči, aby neviděl, jak mě to ranilo, a pokoušela se svou hlavu otáčet od něho. „Chviličku. Já ti to vysvětlím, jak to je a pak to bude zase dobrý," zašeptal blízko mého ucha, když se mě pokoušel vtáhnout do své vřelé náruče.

„Já nebudu brečet před tvou sestrou," procedila jsem zklamaně a s hrubým cuknutím ruky se od něho odtáhla. Dost dobře jsem nevěděla, kde mám najít ventil od všech těch pocitů, neboť mě to už za tak krátký okamžik dokázalo dokonale vytáčet. Měla jsem největší chuť hodit na sebe mikinu a jít si někam vyčistit hlavu, ale věděla jsem, že by ze samého strachu šel hned za mnou. To mám zalézt hlavou do písku, abych měla chvilku klidu? „Prostě mě teď nech na pokoji," podívala jsem se ublíženě do jeho smutných očí a, ve chvíli, kdy jsem ho obcházela, tak jsem mu nešikovně strčila do ramene, aby mi uvolnil prostor. „Nesahej na mě pořád," zareagovala jsem agresivně oproti jemu, když se s těžkým srdcem dotknul mých ramen, ve snaze mě uklidnit. Věnovala jsem mu nasupený pohled a prakticky se před ním schovala za dveřmi naší ložnice, kterou jsem momentálně chápala jako obranné hradiště.

Cukalo mi v pravém oku od toho, jak mě všechno neuvěřitelně mrzelo, a mé tělo se sesunulo pod tíhou myšlenek na zem hned za dveřmi, o nějž se má záda po celou dobu otevírala. Za sebou jsem dokázala dobře rozeznat hlasy obou dvou účastníků tohoto divadýlka, ale já se je ze všech sil snažila ignorovat a neřešit. Hlava se mi svezla do dlaní, čímž mi dokonale schovala celý obličej, a mé zuby se slabě zakousnuly do části u levého palce, abych v sobě snadněji potlačila vzlyk. Čím jsem si zasloužila, že nenašel odvahu říct mi, že odjede dříve, než plánoval? Cítila jsem se zvláštním způsobem podvedená a to ve mně vyvolávalo další pocit stísnění. Po tváři se mi rozeběhly slzy všemi různými směry, ale já v sobě nenašla sílu ani na to je z ní setřít. Psychicky jsem byla unavená už teď. A to bylo teprve ráno...

...............................................................

Bolestivě pálivé oči jsem otevřela pravděpodobně jenom silou vůle a přitom se dezorientovaně podívala na horu na strop, jež se před mým pohledem rozprostíral. Dobře jsem si pamatovala na všechno, co se dnes stalo, ale zvláštním způsobem jsem si to nechtěla připustit. Co mě překvapil, bylo, že místo na tvrdé zemi u dveří jsem se probudila ve své dobře známé posteli mezi všemi nadýchanými přikrývkami a polštáři. Sluníčko se před mým pohledem schoval za husté clony mraků, čímž tato - jinak příjemná - místnost nabrala depresivně šedivé stíny, na nějž se nedalo dívat.