Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 47.

LOUIS:

„Ne. A dokonce ani jednou," odpověděl jednoduše a, když už jsem se chystal uštědřit mu ránu do těla, rychle dodal, „Emma o tom věděla." Zklamání mnou projelo, jako čepel meče projde tělem, a já se nezmohl na nic jiného, než na pouhé zírání do jeho tváře. V hlavě mi běhalo několik důležitých otázek. Věděla o tom a nebyla schopná mi to říct? Tajila přede mnou něco takhle podstatného, co základy naší – ale především mojí – rodiny silně zatřese? Neříkal náhodou něco o tom, že spal s Emmou? A především... Můžeme být vůbec bratři, když se chová jako takový kretén? Výchovu jsme přece měli prakticky stejnou, sakra! „Ty jsi to opravdu nevěděl," poznamenal s úšklebkem trochu překvapeně, ale možná – vlastně zcela určitě – radostně. Vsaď se, že kdybychom nebyli jedna krev, už bych ti jednu pořádnou vrazil! Při pohledu na něho, na někoho tak blízkého a velmi dobře známého, se mi vybavila velmi živá, nezapomenutelná vzpomínka...

„Proč to děláš?," obořil jsem se na svého mladšího bratra Marka, který nepřestával mlet to svoje. Zůstal jsem stát docela v šoku, když všechno, co měl na srdci, řekl hned na rovinu při první návštěvě Emmy u nás doma, neboť má matka si prosadila své přání, že by ji taky ráda poznala.

„Má právo to vědět, ne?," zašklebil se slabě a předstíral, že moc neví, o čem se mluví. „Luku, řekni něco. Nezajímalo by i tebe, s kým se před tebou zahazovala tvá přítelkyně? Já bych na tvém místě taky chtěl vědět, s jakými bývalými se kdy zahazovala. Možná by nám i mohla říct s kterým z nich o to, kdy přišla, co?," zamračil se podezíravě.

„To už snad přeháníš, ne?," vyjel jsem po něm a měl co dělat, abych ho ještě nepraštil. „Ty mlč, Luku!," varoval jsem i svého druhého bratra, který se nadechl a chtěl se do našeho rozhovoru taky zapojit.

„Není lepší dozvědět se pravdu hned, než až po několika letech? Co můžeš vědět, s kým se mohla kdy tahat," zakroutil hlavou nechápavě a přísným, nedůvěřivým pohledem si stále prohlížel Emmu, stojící skoro opařenou po mém boku.

„Mlč, Marku," sykla po něm výchovným tónem naše máma a spálila ho svým rozzuřeným pohledem, dost podobný tomu mému – aspoň vím, po kom jsem ho zdědil, „už jsi toho řekl dost." Emma nechápavě koukala na mého bratra, s nímž jsme oba měli velmi podobné rysy na našeho otce. Jsem vůbec s někým takhle podlým příbuzný? Proč je na mě takový, když já tohle žádné z jeho přítelkyň nikdy neudělal? Vždyť já sám jsem domů přivedl představit pouze jednu dívku před Emmou. S těmi ostatními jsem neměl tak ‚vážný' vztah, abych je přivedl domů, představit našim.

„Proč bych měl mlčet, mami?," ozval se dotčeně a nevrle se vidličkou zavrtal v jídle, které při této příležitosti uvařila naše mamka. „Ty snad nechceš vědět, koho si sem Louis vlastně přivedl? Pořád bude lepší dozvědět se to teď, než potom," pokračoval pořád v té samé písničce a nedal si ji vymluvit.

„Přestaň o ní takhle mluvit," artikuloval jsem výhružně, připravený hájit čest drobné blondýnky choulící se k mému boku. Ve tvářích rudá, jinak jakoby bez života. Chvějícíma se rukama svírala mou dlaň, co se třásla, zatímco chtěla vlastnímu bratrovi uvalit pořádnou pěstí. „A vůbec, radši koukej vypadnout," zamračil jsem se a pro uklidnění zabořil nos do jejích – na dotek příjemných – vlasů.

„Tenkrát jsem ti nevrazil, ale dnes...," rozmáchl jsem se a vší silou ho praštil pěstí přímo do nosu, k němuž se bolestivě sklonil, „dnes má trpělivost skutečně přetekla. Dlouho jsem nic neřekl, ale už toho mám skutečně plný zuby. Přestaň se otírat o mou manželku a koukej si vyřešit svoje manželství, které máš potřebu zahodit. Budeš mít druhé dítě a ty..."