Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 5.

LOUS:

„Zase?," zeptal se mě starostlivě Liam místo pozdravu a překvapeně si prohlídnul mé špatné držení těla. Na mé tváři zůstával stále stejný, docela i unavený úšklebek, během něhož jsem se snažil rozhýbat bolestivě přeležený krk, a já jenom s povzdechem přikývnul. „Tak to je zlý. Tři dny na gauči - k tomu ještě dobrovolně - měl bys s tím začít něco dělat. Ani náznak toho, že by to snad mohlo být lepší?," pokračoval opatrně, protože si nejspíš musel všimnout, že nemám dost dobře náladu na mluvení. Nesnášel jsem se za to, že jsem stále dával přednost gauči před vlastní manželkou, ještě ke všemu takhle krásnou, ale zároveň si říkal, že je to jediná má šance na to, abych nepodlehnul.

„Nevím, co ode mě chceš slyšet. Je to pořád dokola. Ona začne a já se musím bránit. Nevím, co s tím mám dělat," povzdychl jsem si a lokty se zapřel o stůl. Oči se mi klížily. Začínala mi chybět opravdu spousta věcí. Emmou počínaje, až po měkkou postel, na které by se dalo spát. A to teprve byla půlka týdne - středa! „Nejradši bych ji nějak zabavil, ale ona se na tu věc s dítětem strašně upnula a nechce se toho vzdát," odfrkl jsem si otráveně při pohledu na hromadu práce, která mě tu dnes čekala.

„A proč nezkusíš něco vymyslet? Třeba... třeba dnes se do města vrací opět Harry, tak proč bychom si všichni nemohli zajít někam sednout do baru. Prostě ji unav - to přece v tvém podání nebude žádný problém, ne?," zasmál se, když mi sděloval svůj plán. „Všichni pokecáme, ty se konečně trochu uvolníš a Emmu opustí ty její myšlenky," usmíval se a v jeho podání to znělo skoro jako výborný nápad. Ani si nevzpomínám, kdy jsme někde byli všichni pohromadě. Možný by to nemuselo být vůbec špatný!

„Hm... myslíš, že se bude Harrymu chtít?," přemýšlel jsem nahlas a rozložil se první barevnou složku papíru po stole, abych všechny podklady od účetních měl před sebou. Nemusel jsem se ani dívat na Liamovu reakci, i mně hned došlo, že je to kravina. Ještě aby se Harrymu nechtělo, to by bylo vážně dost divný! „Tak já zkusím zavolat Emmě, jestli nebude proti. Protože jestli ta řekne, že nejde, tak to bude nejhorší," objevila se mi na tváři linka, s níž jsem slabě pokýval, a z kapsy u kalhot vytáhnul mobil. ‚Dnes bych s tebou moc rád zašel někam na skleničku, jsi pro? Miluju tě, xxLouis' Vyťukal jsem rychle zprávu do klávesnice a ukázal ji Liamovi, který stál za mnou a koukal mi přes rameno. „To je dobrý, ne?," zeptal jsem se na jeho názor a podstrčil mu svůj mobil blíž.

„Velmi citlivé," uchechtl se slabě a trochu vrtěl hlavou. „Už chápu, co jsi myslel tím, že nerad píšeš zprávy, protože nikdy nevíš, jak začít... Tohle je jasný příklad," ukázal na to, ale když se mé obočí nechápavě zkroutilo, zvážněl. „Ne, to je dobrý. Pošli to. Stručné, výstižné - přesně to právě teď potřebuješ," přitakal a za mě stisknul tlačítko odeslat, „a teď už musíš jenom čekat. Já zatím zavolám Harrymu a pár kámošům."

.....................................................................

„Emma souhlasila," řekl jsem mu s úsměvem, když jsem odcházel z práce a pobíral si své věci. „Přijde za námi do Barricy hned po práci, prý se trochu zdrží," pokračoval jsem s dalšími dobrými novinami a ve výborné náladě z toho, že se potkáme taky jinde, než doma - na neutrální půdě. Radostí jsem si málem začal mnout ruce, měl jsem skoro pocit, jako kdybych si s ní dával rande. I když na naše první schůzky jsme vždycky chodili jinam, ale to už je pomalu historie!

„To je fajn, to je fajn," pokýval hlavou s upřímným úsměvem a následoval mě z firmy ven do pomalu šeřícího se, pozdního odpoledne. „Harry tam na nás naopak počká, takže si stihneš dát panáka klidně ještě na posilněnou," začal se chechtat, jako to dělal skoro celé dopoledne a vrhl po mně laškovný pohled.