Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 55.

EMMA:

„No přece proto, že mi na tobě záleží, ty moje malý trdlo," pohladil mě po tváři a trochu pobaveně mě cvrnknul prsty do nosu, v důsledku čehož se mi automaticky stáhlo obočí. Zdálo se mi to, nebo se tváří, jako bychom žádnou krizi neměli? Mátl mě jeho postoj ke mně. Nevěřila bych, že se bude tvářit tak v pohodě, když jsem bez rozloučení odjela, ale on se tak při nejmenším přetvařoval. Což mě zneklidňovalo o to víc. „Chyběla jsi mi, uvědomuješ si to?," nadhodil trochu frustrovaně a následně se ke mně víc naklonil, aby mě objal kolem ramen a vtáhl si mě do své náruče.

„Zaráží mě spíš, že sis všiml toho, že na tebe nečekám s otevřenou náručí a teplou večeří doma," zamumlala jsem mu do lehké bavlny v místech, kde se mu poklidně nadzvedával hrudník, na nějž si mě tlačit tak silně, že mi to až dočasně deformovalo obličej, a své dlaně vměstnala do neexistujícího prostoru mezi nás, abych se mohla alespoň částečně nadechnout. „V posledních dnech ses tvářil, jako kdybych snad byla jenom vzduch," povzdychla jsem si smutně a při svých slovech hlavu přitáhla ze svému tělu, „proč se tedy teď tváříš, že se nic neděje?"

„Protože se nic neděje," pokrčil uvolněně rameny a nepřestával se usmívat do vlasů na mém temeni, i když já měla už zoufalou potřebu se odtáhnout a konečně se pořádně nadechnout k životu potřebného kyslíku. „Nechápu, proč ten pocit máš, ale nechci, abys ho měla," šeptal něžně do mé pokožky nad uchem, na nějž věnoval několik letmých, motýlích polibků jeho příjemnými polštářky rtů. Zamračeně jsem se na něho podívala. Zapírá! Problesklo mi hlavou téměř okamžitě jako hrom z čistého nebe, který protne oblohu, ale záře zůstane za obzorem ještě pěknou chvíli viditelná.

„Lžeš mi," pokroutila jsem nad ním zklamaně hlavou a musela s ní uhnout na stranu, jinak by se mě znovu pokoušel obměkčit svými nevyzpytatelnými rty. „Dobře, tak mi možná nelžeš, ale neříkáš dokonce ani celou pravdu, což vyjde ve finále nastejno, ne-li ještě o něco hůř. Ať tak, nebo tak, něco přede mnou tajíš a tím mě štveš," obořila jsem se na něho a zle se podívala. Ta neúplná komunikace mi už dost podstatně lezla na nervy a já se bála čím dál víc, co za tím ve skutečnosti je. „Odcizujeme se tím od tebe, vnímáš to taky?," zašeptala jsem a nejistě se podívala do jeho oči, které na mě upíraly zmatený a částečně i zoufalý pohled plný proseb.

„Ani ty jsi mi neřekla ještě celou pravdu. A přesto já na ní dost netrpělivě čekám," pronesl zamyšleně, čímž se prakticky vzato, elegantně vyhnul všem mým předešlým otázkám, které zůstávaly stále bez odpovědi viset ve vzduchu. „A já přitom stále čekám na to, až se mi s tím svěříš, protože umírám touhou to vědět od tebe, i když to zatím vůbec ještě vědět nemám," rozzářil se následně, což vneslo zmatený výraz do tváře znovu mně. On to ještě ke všemu bere jako vtip? Dělá si ze mě srandu? Zlehka se dotýkal mého kolena, což mě slabě šimralo, ale ani tak jsem v sobě nenašla sílu a dokonce ani chuť mu říct, aby toho nechal.

„Louisi... nevím, o čem mluvíš," zavrtěla jsem hlavou slabě a odtáhla se úplně od něho. Buďto byla chyba ve mně, nebo v něm. Možná v nás obou, ale každopádně mezi námi byla určitě. A to velká. Pomalu jsem vstávala z postele, neboť se mi v poslední době z rychlejších pohybů motala hlava, a s rukama založenýma na prsou zůstala stát u širokého okna s výhledem do zahrady, v níž si hrály Samovy děti, a v dálce se modrající oceán.

„Nedělej mi to. Niall už kápnul božskou, já to chci slyšet jenom od tebe," vstal plynu ze svého místa, když jeho kroky následovaly ty mé, až se zarazily jen několik desítek centimetrů za mnou. Přemítala jsem ze všech sil nad tím, co jsem mu měla říct a neřekla, ale řekl mu to za mě Niall, ale na nic jsem nepřicházela, a přitom vzpomínala na to, jak krásné bylo s ním chodit ještě v dobře, kdy jsme oba studovali. Člověk se strachoval jen o jednu věc - zda na to druhého bude mít tolik času, kolik by si přál. Nic víc. Žádné starosti, jež patřily až do světa dospělých a zodpovědnějším, kteří se nemůžou neustále spoléhat na své rodiče, od nichž získali všechnu lásku. „No nic. Půjdu ti připravit něco k snídani, třeba si to do té doby rozmyslíš," povzdychnul si po chvíli ticha, v nichž nebyla slyšet ani pravidelná dýchání našich srdcí, a po letmém polibku na mou pravou líci odešel z pokoje a nechal mě samotnou.