Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 48.

EMMA:

„Já jsem v pořádku," bránil se rychle a skoro dotčeně se odtahoval ode mě. Ta chlapská ješitnost...! Na čele se mu okamžitě objevila nepříliš nadšená vráska a i jeho rty vypadaly na to, že by co nejrychleji přes sebe chtěly vypustit slova, kterými se bránil. Jeho příjemná bříška prstů opatrně sklouzla z mé pokožky na pažích, až náš fyzický kontakt přestal existovat úplně a mě se okamžitě zmocnil pocit úzkosti. Neřekla jsem toho snad tolik, ne?

„Já vím. I já si myslím, že jsem v pořádku, ale když nám to pořád nejde... neměli – bychom – radši navštívit někoho, kdo by nám dokázal pomoct?," zasekla jsem se ke svému překvapení při pohledu do jeho nesouhlasné tváře, ale nakonec se rychle vzchopila. Co ještě můžu v tomto případě ztratit?

„Já ale přece vím, že je se mnou všechno v pořádku," zavrčel polohlasem spíš pro sebe samotného, když si jeho pohled upoutalo cokoliv abstraktního někde venku, za okny. Dám mu čas. Potřebuje ho. Den? Dva? V tomto případě snad hodinu? Víc? Přemítala jsem si pro sebe a přitom hypnotizovala jeho odvrácený profil. Dlaněmi jsem mačkala po kolena dlouhé šaty bledě modré barvy z lesklé látky, zuby se slabě kousala do tváře, abych neřekla nic, čímž bych to ticho mezi námi zničila, a soustředila se jenom na počítání nádechů a výdechů, ve snaze zůstat aspoň s časem v obraze. „Ty to přece víš taky, ne?," podíval se po několika – pro mě v té chvíli – nekonečných minutách s nedůvěřivě přimhouřenýma očima, čímž mě donutil pouze hlasitě polknout. Samozřejmě jsem si byla sto procentně jistá jednou věcí. Někde chyba prostě musí být. Otázkou ovšem zůstávalo, kde přesně. Ve mně? V něm? Nebo někde úplně jinde? Někde, kde ji nenajdeme?

„Samozřejmě, že to vím," ujistila jsem ho po chvíli jeho nevěřícně se mračícího pohledu, co se mi vpíjel do očí, a rychle pokývala hlavou ve stejném gestu. „Jenom chci... jenom potřebuju jistotu. Zatím se s tím totiž dá něco dělat, chápeš? Možná je všechno úplně v pohodě a my si s tím nemusíme dělat obavy. Ale co když se něco děje? Něco, čemu nemůžeme rozumět?," začala jsem na něho slabě naléhat a obě své dlaně opatrně položila na jeho hruď, při čemž jsem se jednou rukou slabě dotýkala drobné květiny přišpendlené ke klopě drahého obleku od jeho oblíbeného návrháře Armaniho.

„Myslím si, že je na to ještě trochu brzo. Nechodí se do takových poraden až po roce a víc? Kam se asi promítá našich pouhých sedm měsíců?," optal se už o maličko důvěřivěji se slabým pokusem o úsměv, co se mu ani omylem nedařil. Tohle si přece můžeš už dávno odpustit. Myslíš, že přede mnou si musíš na něco hrát? Já všechny tvé falešné úsměvy mám už dávno rozšifrovaný. Tenhle znamená jediné... myslím si svoje a nenechám se přesvědčit o opaku!

„Není na to brzo. Může být naopak dokonce i pozdě a -," přerušil mě hlasitý křik vycházející z druhé strany jedněch z dveří, až mi přejelo mrazení po zádech. Dětský pláč. Pláč novorozeného miminka. Slzy se mi samy od sebe vedraly do očí, zatímco husí kůže na mých pažích nechtěla zmizet. Spíše naopak. Jako kdybych ji najednou měla ještě mnohem více a snad ještě na více místech. Po celém těle. Milion nervových zakončení mi hlásilo totální výpadek reakcí. Tolik jsem si přála, aby to byl křik toho mého, které ještě ani neexistovalo!

„Je to tady," hlesl – ani ne z poloviny tak šokovaně, jako já – a tiše poslouchal, co se bude dít dál. Radostně mě objal kolem ramen, za která si mě přitáhnul do své náruče a věnoval mi zbrklý, ovšem nádherný polibek plný lásky přímo na můj spánek. „Dokázala to. Dokázala," zopakoval mi šeptem do ucha, zatímco mě radostně objímal a hladil po zádech v důsledku jeho náhlé, nezměřitelné radosti.