Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 35.

EMMA:

„Já ale za ta léta neztratil schopnost líbat," bránil se s úsměvem o něco širším, čímž mě utvrdil jedině v tom, že dělám správnou věc.

Chápavě jsem se pousmála a několikrát lehce pokývala hlavou na souhlas, když jsem mu podala ruku ve snaze dostat ho co nejdříve z gauče. „Ale rád ti to předvedu," nadhodil okatě a k mému překvapenému údivu mi svými dlaněmi prakticky okamžitě přejel přes boky. Řasy se mi nečekaně rozpohybovaly, jakoby ze mě chtěly vytvořit mrkací panu, a já si pozorně prohlídla jeho tvář, zatímco se můj dech pomaličku vracel k normálu. „Promiň. Nechtěl jsem na tebe jít rychle," omlouval se mi galantně a jeho obličej se znovu nevědomky stáhnul do zlomené grimasy, jež mi přidávala výčitky. „Radši toho necháme. Vidím, že na to nejsi připravená," zamumlal polohlasem, zatímco jeho ruce z mého těla zmizely.

„Ne, to já se omlouvám," zarazila jsem ho prosebným pohledem mučedníky, jež jsem na něho pohotově obrátila, a rukama si nervózně projela svými hustými vlasy. „Jenom mě tvůj pohyb trochu překvapil a já... já se nedokázala hned uklidnit. Přece jenom, pořád mám pocit, že tě dost dobře neznám," vysvětlovala jsem šeptem a nad svým osobním chováním nechápavě kroutila hlavou ze strany na stranu.

„Já tě chápu. Opravdu," pohladil mě něžně po skrčené ruce a svými prsty, velmi opatrnou a promyšlenou cestičkou, doputoval k mým dlaním, kterou uchopil do dlaně a odtahoval mi je pryč z vlasů. „Možná mám dokonce i štěstí, že se mě úplně nebojíš nebo... - já nevím – že nechceš odjet domů, k rodičům. Nebo nechceš být radši s bratry," sevřel svými dlaněmi ty mé a nechal je viset mezi námi.

„Já si ale nepamatuju nikoho, ne jenom tebe," nechápala jsem jeho slova, i když jsem se o to snažila, a přitom si ho pozorně prohlížela, aby mi něco neuteklo.

„Ale i přesto ses rozhodla zůstat tady. Se mnou," vydechl poklidně a za naše propletené ruce si mě přitáhl o kousíček blíž k sobě, až mě znovu jeho příjemná vůně ochranitelsky obejmula.

„Protože z tvých očí čerpám důvěru v tebe a to, co mezi námi je. Něčemu přece věřit musím. Nebo ne?," položila jsem řečnickou otázku, na jejíž odpověď jsem stejně ani pár sekund nečekala, neboť mě nezajímala. „Věřím, že pokud jsem s tebou byla šťastná před tímhle vším, tak po té, až si znovu vzpomenu, to všechno bude ještě mnohem intenzivnější. Nemyslíš si?," zeptala jsem se podruhé, ale tentokrát si odpověď přála co možná nejpřesnější, jak jen to bude možné. Ale ta se mi stejně nedostavila. Louisovu tvář ozdobilo trochu šibalské a především velmi spokojené pousmání, zatímco silněji stisknul mé dlaně.

„Začalo to tak, že jsem tě během slibu chytnul za obě ruce a při každém slovu se ti díval hluboko do očí," promluvil k něčemu, co se pravděpodobně týkalo našeho svatebního polibku, a otočil mé ruce dlaněmi vzhůru, jako jsem to před chvílí viděla na našem svatebním videu. Cítila jsem každé něžné pošimrání jeho prstů na mé pokožce, až mě to začalo rozechvívat. „No a pak – když jsme se konečně směli políbit – jsem ti dlaněmi přejel po zápěstích, až jsem se dostal blíž k tvému tělu. Za pas jsem si tě přitáhnul úplně do své náruče a prohlídnul si ještě jednou tvůj dojatý úsměv, který ti tancoval na tváři," šeptal mi krásná slůvka přímo do ucha a mezitím napodoboval to, o čem právě mluvil. Vtáhnul si mě do svého osobního prostoru a nechal své ruce položené na mém kříži, do něhož mi opatrně tlačily.

„A pak?," zeptala jsem se celá omámená z jeho blízkosti a své dlaně položila zlehka na jeho vypracovanou hruď, jako jsem to před chvílí v televizi.

„Pak jsem se k tobě jenom trochu naklonil a následně...," nechal svou větu vyplynout a svými rty se dostal tak blízko těch mých, že jsem je prakticky už i cítila, i když se to na první pohled nezdálo. Slabě jsem se pro sebe pousmála a jemně kývla hlavou, čímž jsem mu takříkajíc dovolila jít dál. Jeho příjemné a velmi jemné polštářky rtů se dotkly celou svou plochou těch mých, až se mi v podbřišku rozpoutal ohňostroj. Nechala jsem se snadno vtáhnout do něčeho, co jsem přesně nedokázala popsat, a přitom mlčky přihlížela, jak mé uhánějící srdce má nutkání vyskočit naproti tomu jeho a už ho nikdy neopustit. Dá se během jednoho života zamilovat do stejné osoby hned dvakrát po sobě? A pokud ano, tak jak je to možné? Stoupnula jsem si k němu tak natěsno, až mé tělo obkreslovalo věrnou linii toho jeho, a aspoň s tou neporaněnou nohou si stoupnula na špičky. Více jsem se k němu přitáhla rukama, které se mi mezitím přesunuly za jeho krk, a hlavu automaticky naklonila do strany, aby mu mé rty byly ještě o něco více k dispozici. Slastně jsem vydechla poslední zbytky sil mezi jeho rty, na něž jsem začala tlačit proti těm jeho, a mezitím cítila, jak se jeho dlaně posunuly po mém kříži o něco níže, na můj zadek. Natáhla jsem se tak moc, jak jen to šlo, do jeho blízkosti, jako kdybych s ním snad chtěla splynout v jedno tělo a neopatrně škobrtla po ortéze zpátky na zem. A že to nebyl zrovna příjemný návrat do reality. Z nebe zpátky na zem. Tak moc jsem si přála zůstat mezi mraky s tak silnými emocemi a pocity, které kolovaly šílenou rychlostí po mém těle, ale nebylo mi to umožněno. Kvůli tomu pocitu bych dokázala i přestat dýchat. Protože, v porovnání s jemnými doteky motýlích křídel v podbřišku, se to stalo něčím naprosto zbytečným a bezvýznamným.