Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 29.

EMMA:

„Vrať se mi brzo," pousmála jsem se ve chvíli, kdy mi zastavil u chodníku pár bloků od našeho domu. Začínalo být šero, ale pořád bylo pěkně vidět. Navíc ve vzduchu se spolu s příměsi linoucích se z aut vznášel svěží vzduch příjemného, brzkého jara. Natáhla jsem se ještě rychle k jeho tváři, kterou jsem obdarovala letmým polibkem a čelo si krátce opřela o bok jeho lícní kosti. „Budu na to čekat," slíbila jsem a do náruče si vzala malého psíka Teda, jež se mi kroutil v náručí.

„Hlavně ať vůbec domů trefíš," pozlobil mě a na mou tvář mi lehký polibek též vrátil, „abych tě pak v noci nemusel po městě někde hledat." Pokroutila jsem nad ním uvolněně očima a s lehkým povzdechem a pohledem zabodnutým do neurčita vystoupila z příjemně vyhřátého koženého sedadla ze strany spolujezdce.

„Vtipný, jako vždycky," zamrmlala jsem si spíš pro sebe a zavřela za sebou dveře, abych již déle nezdržovala. Zamyšleně jsem se dívala za jeho autem, jak mizí v dáli, ale neodvažovala jsem se ani přemýšlet, jak dlouho mu všechna jeho zařizování budou trvat. Z mé zamyšlené nálady a pohledu směřujícím stále před sebe mě ovšem vytrhlo lehké štěknutí štěněte pobíhajícího v bezpečné vzdálenosti vodítka kolem mých nohou. „Už se ti věnuju, žárlivče," našpulila jsem jeho směrem rty a pomalu se vydala cestou směřující k domovu.

................................................

Při své cestě k našemu bytu jsem míjela několik řadových, velmi podobných domků, které jsem nikdy neměla v lásce. Možná se na tom podepsalo i to, že jsem odjakživa bydlela v něčem prostorném, světlém a ne tak nudně jednoduchém, jako na mě působila tato skromná obydlí, ale cestu si ke mně nenašly ani po těch letech. Jen s velkým váháním jsem v duchu počítala znovu a znovu svůj věk, jestli se někde nemohla stát chyba, a nechtěla věřit tomu, že mi již velmi brzy bude zase o rok víc. Snad každým dnem jsem začínala mít pocit, že to není to, co to bývalo. Už nevydržím nespat několik dnů za sebou bez potřeby spánku. Už nedokážu udržet pozornost u nudných a nekonečných seriálů, u nichž jsem dříve seděla v Louisově náruči klidně celé hodiny. Nyní to už bylo jiné a já se s tím nemohla a ani nechtěla smířit.

Prošla jsem ztemnělou uličkou, abych si celkovou cestu ještě nazpět ještě o kousek zkrátila a zahnula do nepříliš významné dopravní tepny, která se v posledních letech stala spíše idylicky rodinnou částí přelidněného Londýna. Jen velmi málo jsem tudy chodila. Neznala jsem to tu natolik dobře a nikdy tu nebyl žádný butik, kam by mě to vysloveně lákalo zajít. Neznala jsem tu ani pořádně lidi, co to tu obývali, jenom jsem o pár z nich slyšela. Já bych tu dobrovolně nebydlela ani za nic!

„Emmo?," oslovil mě někdo, ale jeho hlas mi byl velmi dobře povědomý. Trochu jsem se sebou trhla a zvedla pohled k muži, který stál kousek ode mě a přitom si mě prohlížel u malé branky patřící též k jednomu z domů. Nechápavě jsem si prohlédla jeho tvář, jestli je to opravdu on, nebo pouze jakýsi přelud před mýma očima, ale mužská postava ani po mém zamrkání nezmizela.

„Marku?," vyslovila jsem jeho jméno podobně překvapeným hlasem a zatahala trochu za vodítko, na němž se Ted rozštěkal. Mark - druhý nejmladší bratr Louise s typickými rysy, co si v rodině předávali muži Tomlinsonovi - si mě prohlédl, jakoby mě snad viděl poprvé a ve tváři trochu pobledl. Co tu dělá? To jediné mi pobíhalo v hlavě pořád dokola, neboť o tom, že kromě Felicite se v Londýně pohybuje další Louisův sourozenec, jsem neměla ani ponětí.

„Jsi to ty," zamumlal bezděčně a ztěžka polkl při vzájemně opětovaném očním kontaktu. „Já... nevěděl jsem, že tu budeš," promluvil rozpačitě a hned na první pohled na něm bylo vidět, že se mu celá situace ale vůbec nezamlouvá. Nikdy jsem si nevšimla, že by se mnou měl nějaký problém... Dokonce mi naopak vždycky přišlo, že spolu vycházíme velmi dobře. Dokonce bych si troufala říct, že dokonce až znamenitě, stejně jako se zbytkem Louisova příbuzenstva.