Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 4.

LOUIS:

Hodiny před malou chvilkou odbily šestou hodinu odpolední a za mnou se právě zavřely dveře. V hlavě jsem měl zmatek z toho všeho, co se kolem děje. V práci jeden problém za druhým, člověk aby si všechno dělal sám, protože jedině tehdy může mít jistotu, že všechno bude v pořádku. Ještě štěstí, že aspoň s Emmou se mi to podařilo aspoň trochu vylepšit. Ráno to všechno ještě nevypadalo moc dobře, ale tím, jak se zastavila u mě v práci, tím se mi docela ulevilo. Možná se na to prostě podívala z mého úhlu pohledu. Konečně.

Přes opěradlo v kuchyni jsem přehodil své šedivé sako a klíčky nechal volně dopadnout na stůl. Už jsem měl namířeno směrem do ložnice, když se mi v kapse u kalhot pohnula zvláštním způsobem zmačkaná kulička papíru, která mě v dalším pohybu zastavila. Moc dobře jsem si nevzpomínal, že bych něco mačkal a cpal to do kalhot, ale donutilo mě to vytáhnout a rozbalit. No nic... účtenka. Oči mi šly rázem v sloup, při tom zjištění, a kousek potištěného papíru se opět v mé ruce, zmačkaný v kuličce, zdánlivě podobné té, jenž mě ze začátku tak fascinovala.

Otevřel jsem proto skříňku, v níž mimo jiné stály i čistící prostředky, a povytáhl odtud odpadkový koš, abych se do něho lépe trefil, když mi pohled ukradla podlouhlá krabička z níž se sypala plata plná tabletek. Nechápavě jsem se rozhlédl kolem sebe a víc se pohledem zaměřil na světle modrý, tenký karton, který tvořil menší kvádr. Ne, prosím, že tohle neudělala... Hlasitě jsem si povzdychnul a vyndal jedno z plat, které na rozdíl od těch ostatních už několik tabletek nevlastnilo. No, samozřejmě, že tam dnešní - pondělní - tabletka je, co jsi taky čekal, že? Už jsem chtěl vrátit koš na jeho původní místo, když mě ještě zaujaly kousky barevné hmoty nepravidelně rozházené hned navrchu. Tak to je opravdu v... Netrvalo mi příliš dlouho poznat, že barevné kousky jsou ve skutečnosti ve dvě půlky rozstřihané kondomy. Nyní jsem si už nebyl jistý ani tím, jestli vůbec do ložnice pokračovat chci a tam mám v plánu začít hádku. Já se přece nechci hádat, tak proč mi dělá tohle? Vzal jsem si důkazy, které zjevně k naší hádce budu potřebovat a vydal se směrem k ložnici pro vysvětlení, které jsem tolik potřeboval.

Potichu jsem otevřel dveře od ní - přece jenom mohla spát - a nakouknul dovnitř. Ležela tam na posteli, ale nespala. Její pohled směřoval pouze ke mně a na její tváři bylo dost dobře vidět, že se pohledem na mou překvapenou tvář dost dobře baví. Mé oči se okamžitě rozběhly po jejím krásném těle, zvýrazněném jen několika mály kousky jemné krajky, když její spodní ret skously dvě řady perfektních zubů. Dobře si uvědomovala, co se mnou dělá už jenom pohled na její ladné křivky v normálních šatech, ale co mám, sakra, dělat teď, když tu leží jenom ve spodním prádle? Má fantazie se okamžitě rozběhla všemi možnými směry, když jsem na ni pohlédl znovu, neboť v bílé vypadala vždycky nevinně - i když měla na sobě jenom to, co právě teď, a středobodem mých snů se stávala čím dál více jenom ona. Její tenké prsty si pohrávaly s křišťálovými kuličkami, co ji lehce spadaly do hluboce střiženého výstřihu, a přitom se na mě slabě usmívala.

„Ahoj, lásko," usmála se spokojeně s pohledem upřeným na mou překvapenou tvář, když mě v puse se začala dělat sucho. Jestli v této chvíli opravdu dojde k hádce, tak ona má bezesporu výhodnější postavení. Proč mi to jako děláš tak těžký? „Nemohla jsem se dočkat, až přijdeš domu," zkousla si opět svůj spodní ret a klekla si na posteli, k níž jsem jen s velkou dávkou opatrnosti došel. Srdce mi přitom vynechalo několik úderů. Proč to dělá, když ví, co to se mnou dělá?

„Ahoj...," pozdravil jsem stěží a pozoroval, jak se mučivě pomalu přiblížila ke mně a s úsměvem si mou tvář zespodu prohlídla. Její ruce se prakticky okamžitě objevily za mým krkem, aby se vytáhla do úrovně mé výšky, a následně mě pohladila po tváři. „Ehm... miláčku, já...," snažil jsem se ze sebe dostat souvislejší větu, ale její plynulý pohyb u mé pánve mě zastavil. Z hrdla se mi vydralo slabé zavzdychání, jenž jsem nikterak nedokázal ovlivnit, a každým mým nervovým zakončením projel elektrický proud. „Nehraj si se mnou," vyšlo přes mé zaťaté rty, které se snažily zabránit dalšímu neplánovanému vzdychání, když mi Emma rukama pomalu přejela ke košili s dvěma rozepnutými knoflíčky.