Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 9. + SONG TAG

LOUIS:

„Miláčku, všimla sis, že nám před domem stojí auto?," vešel jsem s těmito slovy do bytu a bez většího zdržování postupoval chodbou dál, podle stabilně zaběhnuté rutiny. Nevnímal jsem dostatečně dobře to, co se dělo kolem mě, neboť můj pohled se plně věnoval svítivému displayi mobilu, z něhož na mě neustále blikala všemožná upozornění o nepřijatých hovorech a nepřečtených zpráv, na něž se v předcházejících hodinách nedostavil čas. Docela mě i překvapilo zjištění, že jenom od Emmy mi běhala tři upozornění na nepřijatý hovor. „Lásko, promiň, že jsem ti nebral mobil, ale měl jsem toho rozdělaného trochu víc," omlouval jsem se během plynulé cesty ke kuchyni propojené s obývákem a z ramen si přitom stahoval šedivé sako.

„Ehm... ahoj," pozdravila mě s milým úsměvem, který se ji roztahoval na její tváři, když přišla ke mně. Zadíval jsem se do jejích krásně upřímných, modrozelených očí, jež si můj pohled též vyžádaly, a na chvíli ztratil úplný pojem o čase. Své blonďaté vlasy měla stažené do nepořádného culíku, vycházející z jejího temene, a rty se ji roztahovaly do pravidelného úsměvu, jenž ji více, než slušel. Až po docela dlouhé chvíli, co se mé oči přestaly nezastavitelně vpíjet do její tváře, jsem si uvědomil, že není sama a v její náruči se něco malého pohnulo. „Konečně jsi doma," rozšířil se její úsměv, když se ke mně ještě o kousek přiblížila, a hodlala se mi věnovat polibek na přivítanou.

„Co to je za dítě?," zastavil jsem ji, když se mi konečně podařilo promluvit, a já svůj pohled tentokrát věnoval malému mrněti s hnědýma očima, které si mě nedůvěřivě prohlíželo. Přiblížil jsem se nedůvěřivě k jejímu tělu, neboť se netvářila na to, že by se mi chystala v nejbližší době odpovědět na mou otázku, a pokusil se ji něžně pohladit po její paži. Světlé oči plné nejistoty se ke mně, z tváře malého dítěte, přesunuly znovu a její tělo se o maličko naklonilo blíž ke mně, až mnou projel příjemný pocit z našeho náhlého fyzického kontaktu.

„Máme návštěvu. Přijela k nám Perrie se Zaynem," vysvětlila šeptem a hlavou hodila za mě, směrem k obýváku, než se její rty jen velmi zlehka dotkly mé tváře nakloněné k ní. „Ty jsi taky nevěděl, že spolu mají dvouměsíční holčičku? Jmenuje se Stacey," promluvila konečně o něco hlasitěji a plynule se protáhla kolem mého těla, aby se šla posadit k ostatním. Se staženým obočím jsem se otočil za sebe a opravdu. Na gauči, s nímž jsem si před několika dny byl docela blízký, seděla vedle mého dlouholetého kamaráda i drobná blondýnka s trochu pocuchaným culíkem - dost podobným tomu Emmy. Jim dvěma jsem byl vděčný opravdu za hodně věcí. Snad ještě za víc, než svému nejlepšímu příteli...

„Běž ji oslovit," popostrčil do mě Harry, když si všimnul, kam celou věčnost upírám svůj pohled, místo toho, abych se díval na šťastné novomanžele. „Užij si pocit, že je ti dvacet dva, a hoď zábrany za hlavu," hučel mi stále dokola těsně u mého ucha a odstrkoval mě od baru, o nějž jsem se bez většího zájmu opíral. „Ono taková družička nemusí být vůbec špatná. Všechny jsou strašně dojaté ze svatby a člověk je snadněji oblbne sladkými řečičkami," usmíval se dál a hlavu naklonil znovu blíž k mému rameni, až si ji o něj skoro podepřel, „která že se líbí právě tobě?"

„Harry, žádná, jasný? Už mi dej, prosím, pokoj," odtáhnul jsem se plynule z jeho blízkosti, ale svým pohledem nedokázal na dlouho uhnout z tváře jedné blondýnky v bledě růžových šatech s délkou po kolena. Něco na ní mi přišlo výjimečné. To, jak plynule se pohybovala na vysokých podpatcích, jak se její vlasy kroutily po jejích zádech v přirozených vlnách, nebo jak přirozený úsměv se ji roztáhnul na tváři, když se s ní začal někdo bavit. V koutkách jejích úst se prakticky okamžitě objevily lehký náznak dolíčků, kvůli kterému mi přišla ještě o něco mladší. I tak ji nemohlo být víc, než dvacet.