Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 51.

EMMA:

„Děláš si srandu?," zůstala jsem na ni nejistě zírat. O čem to tu všichni mluví? A mluví skutečně o Louisovi? O mém Louisovi? Jak by na něco takového přišli? Opatrně jsem se podívala za rameno, zatímco ony nafoukané nány se tam pořád o něčem hlasitým šeptem bavily a naopak se hlasitě smály něčemu, co šeptala ta druhá, zatímco já prsty jemně sklouzávala po plátcích růží.

„Ne. Přišli s tím hned ráno a celou dobu to tu řešily," kousla se do zaraženě do spodního rtu a nedůvěřivě se rozhlédla po místnosti, ve snaze vyhnout se mému překvapení, které ze mě přímo sršelo. Jak by mohl něco takového udělat? Vždyť už jsme se přesně o tomto samým bavili minule, ne? A odsuzuje svého bratra za to, že něco podobného udělal, když je ženatý? Proč by tedy někdo - v poslední době tak zaujatý spravedlností a podstatou manželství - něco takového udělal? A hlavně kdy? „Jenom jsem ti chtěla říct," vytrhla mě z jakéhosi kóma myšlenek a předsudků měkkým tónem a znovu si vynutila můj pohled, „že za tebou plně stojím, takže kdybys něco potřebovala... třeba si jenom promluvit, nebo tak, tak se mi určitě ozvi a já tě vyslechnu." Na její staré tváři poznamenané léty zkušenostmi se objevil náznak úsměvu plný vřelosti a pochopení, až se mi zatajil dech. Myslí to vážně? Ona tomu věří?

„Myslím, že to nebude potřeba. My si asi nejprve budeme muset promluvit a... a tak něco," vydechla jsem bezradně při myšlence, že ráno jsme spolu úspěšně nekomunikovali a teď místo usmiřování se spolu budeme muset pustit do dalšího nepříjemného rozhovoru. „Ale budu si to pamatovat, Sandro," pokusila jsem se ze všech sil o pousmání a svorně hlavu sklonila směrem ke květinám ve svých rukách. „Určitě se jedná jenom o nějaký nedorozumění nebo třeba drb. Na Louise mi to moc nesedí," šeptla jsem spíš pro sebe a i přes to, jak jsem si to pro sebe objasňovala a Louise zároveň před sebou samou obhajovala, se nedokázala zbavit pocitu úzkosti a potřeby se vybrečet na něčím rameni. Nejlépe na tom jeho...

„I přesto s tím budu určitě počítat," přikývla slabě, i když se především vyhýbala věci týkající se přímo Louise a znovu se zahleděla do monitoru před sebou, aby to i ona mohla co nejdříve zabalit a jít domů. Slabě jsem si pro sebe pokývala hlavou plnou starostí a vydala se ven ze dveří, kde mě přímo profackoval ostrý, nárazový vítr, co si to pobíhal pustými ulicemi, zatímco lidé se předním schovávali ve svých bytech, nebo aspoň nákupních střediscích. Přitáhla jsem si automaticky teplou látku svého podzimního kabátu více ke krku a slabě k teplu sklonila i hlavu, ve snaze neumrznout jenom cestou k autu. Přemýšlela jsem nad tolika věcmi! Chtěla jsem jet domů, ale zároveň jsem cítila, jak mě srdce táhne jiným směrem. Chtěla jsem ho znovu vidět, ale zároveň mi docházelo, že v tomto rozpoložení to není úplně ten nejlepší nápad. Potřebovala jsem uchlácholit, obejmout a slyšet, že všechno bude dobrý a že se ve skutečnosti vlastně vůbec nic neděje. Jenom jsem nevěděla, kde to mám najít.

......................................................

„Ahoj, díky, že sis na mě našla čas," pousmála jsem se snad jen silou vůle ve dveřích a nechala se Sophií pozvat dovnitř jejich bytu. Nechtěla jsem to na ni vybalit hned mezi dveřmi, neudělala jsem to ani po mobilu. Chtěla jsem ji pouze znovu vidět a trochu si promluvit. O všem. O jejím těhotenství a jiných věcech, které jsme měli pravděpodobně obě na srdci. „Už jsme se strašně dlouho neviděli a mě to opravdu hodně chybělo," povzdychla jsem si skutečně a silně ji objala kolem ramen, jako kdybych ji neviděla deset let a ne jenom několik měsíců. I když i ty byly v tomto případě nekonečně dlouhé a mě se po ní samotné začalo pořádně stýskat.