Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

Epilog

EMMA:

Uklidňující tóny Mozartovy Malé noční hudby se příjemně linuly z hudebního přehrávače a já si vůbec nebyla jistá tím, zda to uklidňuje víc mě, nebo malé. Ale konkrétně dnes pravděpodobně jenom mně, neboť malé kopalo jako opravdový fotbalista. A ať už se uvnitř mě vyvíjel malý chlapeček nebo holčička, pravděpodobně očekáváme velmi temperamentní dítě. Zhluboka jsem se nadechla, co mi to skoro pohmožděná bránice dovolovala, a i přes slabou bolest jsem se cítila pravděpodobně nejlépe za celou dobu. Žádné závažné obtíže, maximálně tak omezená pohyblivost, jinak vůbec nic. Jako bych se pro tohle narodila. 

„Ahoj, miláčku," pošeptal mi do ucha, až jsem málem spadla z gymnastického míče, na němž jsem se lenošně kolíbala ze strany na stranu - což byl prakticky jediný pořádný pohyb, na nějž jsem se zmohla. Vykulila jsem k němu překvapeně oči a až po chvíli, po níž mi došlo, že je skutečně zpátky doma, k němu natáhla ruce a široce se na něho usmála. 

„Broučku," nechala jsem se od něho políbit na rty, když se nade mnou sklonil a něžně mě pohladil po lících, než své ruce položil na má ramena, kde je nechal. „Co tu děláš tak brzo? Nečekala jsem tě tak brzo," vysoukala jsem ze sebe těžce a na oplátku ho pohladila i po té jeho tváři, kterou jsem před očima viděla vzhůru nohama. Ale ani o špetku obyčejnější. 

„Chyběla jsi mi, ne? To je podle mě ten největší důvod," obdařil mě srdečným úsměvem a lehce promnul má ramena ve svých dlaních, zatímco já se svou zakloněnou hlavou opřela o jeho břicho. „Jak je našemu miminku?," políbil mě zlehka na pokrčený nos a sklonil se ke mně víc, aby dosáhl na mé bříško, do něhož mi z druhé strany kopalo maličké, bezbranné dítě, na nějž se zrovna ptal. Vždycky mě dokázalo uchvátit, jak krásně se rozzářila jeho tvář, jakmile mluvil o našem maličkém, když poprvé cítil, jak náš drobeček kope, nebo ho viděl na fotce z ultrazvuku. 

„Jak mu je? Báječně - jako vždycky. Pohodlí, bezvětří, neustálý přísun jídla a teplo jak na Miami Beach," usmála jsem se zeširoka s lehkým pokrčením ramen a jeho dlaň jsem přikryla tou svou na svém bříšku. „Cítíš? Takhle kope celý den. Ale když jsi přišel, tak začalo víc. Jakoby se i náš maličký těšil celý den jenom na tebe," uculila jsem se a natočila se k němu, kde jsem mohla vidět tak radostný a zároveň velmi hrdý úsměv. 

„Tak to je dobře," věnoval mi další polibek na tvář, než se po další chvíli o kousek odtáhl, a z ramen si konečně stáhl sako. „Nemáš hlad? Nemám ti něco připravit?," strachoval se, zatímco si rozepínal košili, než se na mě znovu starostlivě podíval.

„Ne, prosím tě, jsem v pohodě," ujistila jsem ho klidně a zhluboka se nadechla. Věnovala jsem mu ještě jeden ze svých úsměvů, že si nemá dělat starosti, a po jeho odchodu se sesunula na kolena, abych se o míč pod sebou tentokrát aspoň na chvíli zapřela rukama. 

„A cos jedla za celý den?," ozvalo se z dálky, i přesto že na mě neviděl a jenom se někde přehraboval ve svých věcech ve skříni.  Na chvíli jsem se zamyslela nad jeho otázkou, zatímco jsem pokračovala ve zvláštním, nuceně pravidelném dýchání, ale nedokázala jsem se vzchopit k odpovědi. Slabě jsem si povzdychla, možná zároveň trochu sykla a jednou dlaní zabloudila na své bříško, v němž se začaly dít věci! „Miláčku?," oslovil mě po chvíli znovu, když nedostal odpověď, na níž čekal, ale to mi v tuto chvíli bylo docela upřímně jedno. „Zlatíčko," vydechl za mými zády a sklonil se ke mně, zatímco mi pravidelně svou dlaní jezdil po zádech. „Jsi v pořádku?," strachoval se okamžitě, což mě utvrdilo v tom, že začal panikařit.

„J-jo, j-jsem," vysoukala jsem těžce, zatímco mě nepřestával hladit a hypnotizovat ustrašeným pohledem. Cítila jsem, jak zvláštní tlak pod bránicí pomalu ustupuje a mně se podařilo konečně pořádně vydechnout, což bylo po nějaké té chvilce bezděčného lapání po dechu byla docela příjemná změna.