Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 46.

LOUIS:

*o sedm a půl neklidných týdnů později*

„Já jsem naopak ještě pořád velmi klidný! Pořádně rozzuřeného jsi mě viděla jenom jednou, tak se nepokoušej ve mně mé horší já probudit znovu!," rozhodil jsem naštvaně rukama před rozžhnutým pohledem Emmy a pořádně se přitom zamračil.

„Přestaň po mně křičet! Chováš se strašně agresivně. Vážně mi řekni, kde se v tobě ta cholerická část tak najednou vzala? Když jsem si tě brala, tak jsi ničím podobným rozhodně netrpěl," pěnilo to v ní podobně jako ve mně a rukama přitom gestikulovala skoro stejně, jako já.

„Když jsem si tě bral, tak jsem ničím podobným netrpěl. To až teď, co ses začala chovat tak divně, to na mě taky nějak muselo dolehnout!," vrátil jsem ji stejně jízlivě, jako ona to prala do mě, a přitom nezakrýval vrčení, co se mi dralo z hrdla ven. Jen ať pořádně slyší, jak blízko jsem tomu skutečně pořádnému výbuchu!

„No samozřejmě. Takže za to, že ty se chováš jako nevychovaný spratek můžu já, ne? Pokud vím, tak já jsem tě v manželství vychovávat neměla, nevím, co jsi od toho čekal!," vztekala se a přitom dupala do země. Kdo ví, jestli na nás dolehla změna místa, nebo co, ale tahle hádka nevypadala jako ty, které ji předcházely. Hádky jsme si vždycky – za každých okolností – nechávali až na doma, abychom se nedostali do řečí, ale teď se to zastavit prostě nedalo. Ani při tomto okamžiku, kdy se měl pár životů změnit. Spojit.

„Jasně. Takže já se chovám jako spratek, jo? Fajn, možná. Ale pořád je to nic oproti tomu, jak nesnesitelná hysterka jsi ty, chápeš? Řekni mi, co se to s tebou stalo, že se chováš zrovna takhle?," vyštěknul jsem po ní a snažil se držet co možná nejvíc, abych toho neřekl ještě mnohem víc. Stejně jsem na sobě dost cítil, že se k tomu schyluje, ale ze všech sil jsem se to snažil potlačit v sobě. Někam, kde mě to už neohrozí.

„Ale... to se člověk o sobě dozví ale zajímavé novinky," zatvářila se překvapivě dotčeně a ruce si založila na prsou. „Co tam máš dál? Klidně se pochlub, ty... ty...," zarazila se rozlíceně, když další – pravděpodobně nadávku – cedila skrz zaťaté zuby.

„Já... já?," pokoušel jsem ji a napodobil její založení rukou.

„Ty primitive!," rozkřikla se podrážděně a nepěkně se zašklebila, když si všimla mého výrazu. Obočí se mi pokroutilo v nepovedenou křivku, spodní čelist šla automaticky od té spodní a celkově na mě zapůsobilo více podnětů na ráz.

„No tak to je báječný! Co přijde příště? Nechceš mi rovnou říct, že mě už jednoduše nemiluješ a jediný důvod, proč jsi stále se mnou, je ten, že nějaké dítě prostě chceš?," zasmál jsem se ironicky a otočil se zády k ní, s pohledem upřeným na kamenný hrad Warwick, v jehož blízkosti se za pár dnů chystá obřad.

„A víš, co? Ono by to bylo pravděpodobně nejjednodušší, viď? Ty bys měl více času na práci, kde jsi stejně pořád pečený, vařený a nemusel by ses domů vracet vůbec, ne?," odfrkla si pohoršeně, i když její hlas už nezněl tak sebevědomě, jako ještě před malou chvílí.

„Dávej si pozor na to, co říkáš," varoval jsem ji šeptem, „nebo ještě řekneš něco, čeho potom budeš litovat."

„Lituju toho, že jsem se do této hádky vůbec pustila, stačí?," vzchopila se relativně rychle a trochu to na mě stejně zahučela. Počáteční zlost byla pryč, to sice ano, ale stejně jako po každé naší tvrdší výměně názorů, se mě zmocnil pocit, že by stejně bylo nejlepší si to vyříkat hned teď, udělat za tím vším tlustou čáru a jít dál. Bez svírajícího pocitu u srdce.