Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 56.

EMMA:

„Jsi si jistá...?," věnoval mi naléhavý pohled a své dlaně přesunul na má ramena, jakoby cítil, že mi to začíná být nepříjemný. Cítila jsem se tak cize se svými vztahy k němu a za to se nenáviděla. Nezasloužil si to, ale i tak jsem to nevědomky dělala. Aspoň se mi to tedy právě teď zdálo. Němě jsem přikývla na jeho otázku, hlasitě polkla a svůj pohled uhnula z jeho tváře. Stále jsem v sobě pociťovala ten silný, nutkavý pocit pěnit a zuřit, ale... k čemu by to asi bylo? Definitivně k ničemu! „Určitě?," nenechal se jen tak odbít a prohlížel si mě jako pod drobnohledem.

„Možná tě to překvapí. Ale existují věci, kterými jsem si opravdu jistá," zavrčela jsem výhružně, aby na toto téma nekladl už více otázek, a nechala se vtáhnout do jeho náruče, po níž se mi tolik stýskalo. Tiše jsem si povzdychla, poklidně zavřela oči a slabě se poddala jeho dotekům, když mi svými bříšky prstů pozvolna jezdil pod tričkem, po pokožce na zádech. Já své ruce nechávala bez zájmu podél těla, i když mi jeho péče připadala velmi příjemná, a slabě si pro sebe šeptala něco nesrozumitelného. Chtělo se mi plakat z myšlenky na to, jak v nás jeden rok mohl zanechat tolik zvláštních pocitů, kterým jsme nedokázali porozumět.

„Miluju tě," zašeptal mi něžně do ucha, nad nějž mě jemně políbil, a silněji mě objal, jakmile na svém krku ucítil několik slaných slziček, kterým jsem nedokázala zabránit v úniku z mých očí. Svaly kolem jeho krku se náhle napnuly, jak ho to nečekaně zastudilo, ale i přesto mě silně držel, i přes mou pasivní přítomnost. „Strašně moc," přísahal mi upřímně a svou hlavu si podepřel o tu mou, na níž s přehledem dosáhl.

„Škoda jenom, že jsou to slova," nedokázala jsem se ubránit lehkému úšklebku a ruce pomaličku zvedla výš, abych je položila na jeho silný hrudník. Při mých slovech s sebou znovu trochu trhl, ale neřekl vůbec nic. Co by na to měl taky říkat, že? Nebylo coby.

„Chci abys se mnou odtud odjela. Co nejdřív. Nejlépe hned," vyšlo šeptem přes jeho rty, neboť šeptat nebylo tak složité, jako říct to nahlas. Především v této situaci, v níž ani jeden z nás dobře nevěděl, co tomu druhému říct, aby ho to ještě více neranilo. Slabě jsem pokroutila hlavou v nesouhlasu, jakmile jsem si to v tichosti trochu promyslela, a pokusila se znovu od něho odtáhnout. „Prosím. Moc tě o to prosím," prosil mě něžně a zlehka laskal mou kůži, jakoby mu na tom skutečně záleželo. „Už bez tebe nechci být ani jednu minutu. Toužím po tvé blízkosti," pronesl své přání bez jakékoliv skromnosti a šikovně mi zatlačil do beder, až se mi záda trochu prohnula. Cítila jsem prakticky na každém centimetru čtverečním svého těla to jeho, ale i tak jsem měla potřebu se odtáhnout.

„Nemůžu se teď vrátit do Londýna," zavrtěla jsem slabě hlavou a uhnula s ní na stranu před jeho pohledem. „Nemyslím si, že je to teď správné," dodala jsem rychle, když jeho oči na mě koukaly, jako by se mě pomocí nich snažil přemluvit o opaku. Opatrně jsem ze sebe sundala jeho dlaně a své ruce si znovu bezpečně založila na prsou.

„Nemluvím o tom, aby ses se mnou vrátila do Londýna. Chci... chci abys se mnou Penrithu," namítl rozhodně a po mých rukách znovu skoro skočil, aby je mohl aspoň držet. „Jenom ti hodím věci do svého auta a můžeme vyrazit. Prosím," zaprosil znovu, jakoby jeho prosby už před chvílí nestačily, a slabě mě zatáhl za ruku. To mě chtěl jako dotáhnout do mého pokoje? Nebo o co se tu teď pokoušel?

„Nemůžu jen tak odjet - bez rozloučení. Naši čekají, že až se vrátí, tak tu budu," zašeptala jsem vyhýbavě, i když ve skutečnosti se mi pravděpodobně stejně vůbec nikam nechtělo, ale tím jsem ho nechtěla zatěžovat. „Promiň, ale celkově mi to nepřipadá správné," vydechla jsem přebytečný kyslík a odvrátila od něho hlavu.