Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 44.

LOUIS:

„Ne, víš... nezvedej to," zazmatkoval jsem a rychle ji za loket odtáhnul kousek stranou. Očima jsem těkal kolem nás ve snaze najít ve vzduchu nějaký záchranný bod, ale jako na potvoru mě nic nenapadalo. No tak! Mysli, mysli, mysli! Křičelo mi v hlavě, což mi zrovna neulehčovalo hledání bezpečného východiska.

„Co? Louisi, prosím tě, neblbni. I průvodci mají pro takové věci pochopení, tak z toho pořád tak nešil," protočily se ji oči v sloup a na její tváři se objevil kyselý úšklebek. Super, tohle není zrovna reakce, na kterou jsem tolik spoléhal! „Dej mi minutku, dobře?," odtáhla se ode mě a rychlým pohledem za mě se ujistila, že i ostatní z naší skupinky se nachází ve stejné místnosti jako my dva.

„Neblbnu. Ehm... prostě mě aspoň jednou poslechni a vypni to," naléhal jsem na ni naprosto zoufale. Jestli před ní Sophie prohodí, že já o tom věděl, tak mě doma teprve bude čekat peklo! No tak, teď nám to vychází tak krásně harmonicky. Nemůže to pokračovat stejným směrem už napořád? Slabě jsem zaskřípal zuby o sebe, když mě nechtěla poslouchat, a aspoň zesílil sevření kolem jejího zápěstí.

„Co máš pořád za problém?," zeptala se zmateně, ale to já ji už do malého, snadno přenosného zařízení slabě drknul, až ji spadnul s tišší ránou na zem. „Louisi, co to blázníš? Ještě před chvílí jsi byl skoro normální a úplně v pohodě," pokroutila nade mnou zmateně hlavou a pro stále vyzvánějící mobil se sehnula k zemi. Byl jsem v pohodě, protože jsem neměl pocit, že mě může někdo i z druhé strany města ohrozit svou přítomností. Kruci, teď dělám, jako bych to dítě se Sophií čekal já, sakra! Bože... to fakt jako ne.

„Ale...," chtěl jsem znovu namítnout, ale to už si Emma přiložila mobil k uchu a pozdravila volajícího. Sakra, sakra, sakra! Do prdele, tohle jsem skutečně nezvládl! Oči jsem odevzdaně zavřel a čekal na to, co se stane dál. Ve mně se nenašla ani kapka odvahy na to, otevřít je znovu a čelit tomu, co bude následovat. Srdce mi vynechalo několik úderů. Bude hodně zuřit? Přestane se mnou mluvit? Odjede domu beze mě? Odepře mi sex? Pf... tak to asi těžko, když chce se mnou dítě.

„Louisi?," oslovila mě po chvíli, která mi připadala nekonečná, zmateným hlasem, na což jsem byl schopný odpovědět pouze hlasitým polknutím na prázdno. Teď to přijde. Víčka se mi znovu obezřetně otevřela a mé oči se trochu dezorientovaně rozlétly po místnosti, jako kdybych to předtím neviděl. „Liam s tebou chce mluvit," odpověděla klidně, i když mě vylezly oči z důlků. „Nebereš mu mobil, tak zkusil zavolat přes Sophiin mně," pokrčila už naprosto normálně rameny v lhostejném gestu a dřív, než jsem se stačil vzpamatovat, vrazila mi svůj mobilní telefon do ruky. „Vyřiď to rychle a pak nás dožeň," mrkla na mě slabě, čímž se má Emma vrátila zpátky.

„Do – dobře," zakoktal jsem se překvapivě a cítil, jak mám stále dost abnormálně vykulené oči, když mi Emma ještě před svým odchodem věnovala lehký polibek na mou tvář. „Liame?," zamumlal jsem do drobného přístroje ve své ruce nejistě, protože mi pravděpodobně ještě stále nedocházelo, proč se mi vůbec pokoušel dovolat.

„A hele, kdo se probudil a zjistil, že jeho kámoš je totálně ve štychu!," poznamenal s jízlivou ironií, která mi k němu zrovna dvakrát neseděla. Proč zní tak neuvěřitelně unaveně?

„Nech si ty řeči pro někoho jiného, kdo je na ně zvědavý. Co potřebuješ?," sklonil jsem hlavu k zemi a prsty si zatlačil na ušní lalůček, ve snaze nevnímat tolik toho hluku ze strany prohlídky. „Liame? No tak! Slyšíme se?," zvolal jsem trochu do sluchátka, neboť z druhé strany se jakou dobu nic moc neozývalo a mě začínala docházet trpělivost.