Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 19.

EMMA:

„My něco slavíme?," vylezlo ze mě překvapeně při pohledu na svíčku hořící klidným plamenem na stole a vůni, která mě přepadla hned u vchodových dveří. Louis se na mě z dálky, opřený o kuchyňskou linku, slabě usmíval, až mi z krásy jeho tváře doslova přecházely oči. Dobře jsem svým pohledem obezřetně přejela po jeho svůdně zčásti rozepnuté, bílé košili a tmavě modrých džínách, jako bych od rána mohla zapomenout, v čem to vlastně šel do práce. Nervózně jsem si skousla spodní ret, zatímco kabelku položila naproti němu a dost dobře nevěděla, co mám čekat dál. „Jak to, že jsi tak brzo doma?," podívala jsem se pro jistotu směrem k hodinám, abych se ujistila, že to já nejdu nikterak pozdě. A opravdu ne. Hodiny právě ukazovaly krátce po čtvrté hodině odpoledne. V tolik hodin nepřišel snad nikdy domů, od té doby, co byl povýšený.

„Chtěl jsem tě překvapit," vysvětlil mi prakticky okamžitě s lehkým úsměvem na tvé tváři, který se mu přirozenou cestou rozšířil, až mu po stranách vytvořil překrásné dolíčky. „A samozřejmě jsi mi strašně moc chyběla," natáhl ke mně ruce, do nichž jsem bez váhání vložila ty své a bosýma nohama si stoupla na špičky, abych na něho lépe viděla. „Ulil jsem se kvůli tomu všemu z práce. Chtěl jsem mít jistotu, že to všechno stihnu," zašeptal láskyplně do mého ucha, nad nějž mi věnoval lehký polibek, po němž jsem tolik toužila.

„Co všechno?," nechápala jsem s trochu vykulenýma očima, když rozpojil naše propletené prsty, aby mi mohl s jejich bříšky lehce klouzat po bocích, což mě příjemně lechtalo. Jeho dech se lehce odrážel od pokožky na mém krku, zatímco se ke mně se svou tváří něžně tulil a přitom si mě k sobě stahoval blíž, aby mě mohl snadněji mazlit. „Louisi...," šeptla jsem omámeně, skoro až smyslů jako smyslů zbavená do ticha, a opatrně ho objala kolem jeho krku.

„Spousta věcí. Spousta novinek," usmál se radostně na mě, až nakonec nechal obě ruce položené na mých bocích a svou hlavu odtáhnul ode mě, aby mi lépe viděl do očí. V těch jeho toho bylo vidět spoustu! Láska, kterou mi pořád připomínal, nadšení, rozzářené drobounké hvězdičky a mnoho dalších věcí, jež jsem ani nedokázala správně specifikovat. „Nevím ani kde mám začít," usmál se zeširoka a očima začal okamžitě hypnotizovat můj spodní ret, do něhož jsem nevědomky začínala trochu kousat. „Asi tím, že jsem uvařil večeři, abys nemusela ty," pokrčil skoro samozřejmě rameny, když můj pohled sklouzl směrem k troubě, v níž se svítilo a něco stále peklo.

„To je od tebe vážně hodně pozorné. Ani nevím, čím jsem si to zasloužila," uculila jsem se na něho a prstem mu přejel po vousech, které si už několik dnů zpátky neholil. Slabě jsem se kousla do spodního rtu při pohledu na něj. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že vypadá jako jeden z těch románových hrdinů šedesátých let, kteří skoro i ve svých kvádrech pečovali o své paničky, které mezitím chodily nakupovat a do klubu s přáteli. „Co jsi provedl?," nadhodila jsem s úsměvem a s pozvednutým obočím se podívala do jeho nádherně zářících, modrých očí, které na mě nepřestávaly upírat svůj pohled. Nad mou úštěpnou poznámkou se pouze slabě pousmál a svůj pohled sklonil na minimální prostor mezi námi, když se jeho ruce zlehka dotýkaly mých boků a něžně mě šimraly.

„Vůbec nic," zašeptal usměvavě a hlavou mi pokynul ke stolu, na němž hořela ve skleněném kalíšku jedna čajová svíčka. „Posaď se a já ti zkusím všechno popořadě povyprávět. Je tu pár věcí, o nichž bys pravděpodobně měla vědět," mumlal si spíš sám pro sebe, což mě osobně začínalo docela nervovat, a s mým křížem pod svou příjemnou dlaní mě přivedl ke stolu, u něhož vytáhnul židli, kterou mi přichystal. Pomohl mi shodit bílé sako z ramenou, aby ho mohl přehodit přes opěrku židle, která zůstane volná, a posunul pode mě židli, abych si nepomačkala sukni.