Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 16.

EMMA:

Přitáhla jsem si rolák blíže ke krku a zhluboka se nadechla ještě stále trochu mrazivého větru, který se pod jarním sluníčkem jen velmi pomalu ohříval. Louisova ruka se ještě předtím, než jsem se tu dokázala vzpamatovat a rozkoukat, přesunula na můj pas a něžně si mě přitáhla k sobě. Jeho rty se zkroutily do upřímného úsměvu, který mi mile věnoval a s nenuceným nakloněním k mému uchu mi věnoval i něžný polibek, jímž mě příjemně zahřál u srdce.

„Tady jsem tě už skoro před šesti roky požádal o ruku," zašeptal mi něžně do ucha a ukázal k ohromnému keři obrostlému velkými fialovo bílými květy magnolie. Překvapeně jsem se podívala do jeho modrých očí, v nichž se při pohledu na místo, které mi ukazoval, usmíval v přívalu vzpomínek a slabě se přitom musela kousnout do spodního rtu. Ještě jednou jsem si pečlivě prohlídla tiché zákoutí obrovské královské plochy Regent's Parku, abych se se svou odpovědí neunáhlila, ale neměla jsem důvod. Já jsem si to místo pamatovala na sto procent o něco dál. „Co se ti na tom nezdá, broučku?," zeptal se mě se schovaným úsměvem ve svém hlasu a láskyplně mi svými bříšky prstů přejel po nakrabaceném čele.

„To nebylo tady, miláčku," zavrtěla jsem slabě hlavou a znovu si váhavě skousla spodní ret, abych potlačila slabé pousmání, kterým jsem ho v této chvíli opravdu nechtěla naštvat. Venku docela příjemně, my oba s dobrou náladou, žádný spěch, žádný stres,... proč se hádat? „Bylo to kousek dál, protože ty jsi mě o ruku požádal na jedné lavičce a tady nic takového není. Ale, jestli teda pořád chceš, můžeme tam dojít a připomenout si to. Máš s sebou prsten?," nadhodila jsem s úsměvem a slabě ho šťouchla do žeber, i když jeho dlaň zůstala položená na mé tváři a tentokrát jeho obočí se začalo stahovat k sobě.

„Chodíme sem docela pravidelně, že by sis mohla všimnout toho, jak místa s lavičkami mění, aby tu neničili ten trávník," řekl poměrně v klidu a svou dlaní sklouzl z mé tváře na pas, za nějž si mě přitáhl blíž ke svému tělu. „Domysli si sem kousek dřeva na sezení a máš tu přesně to místo, kde jsi mi řekla ‚ano'," zatlačil mi se spokojeným úsměvem do kříže a vedl si mě dál po cestičce pro pěší.

„Ale tady přece nejde jenom o to. Když jsi mě žádal o ruku, tak jsme seděli na kamenné lavičce královny Marie, pod obrovským keřem plným růžových růží. Zlato, to opravdu nebyla magnolie, tím jsem si jistá. A s tím asi jen tak nepohnuli, nemyslíš? Ten tu roste už pořádně dlouho," pozvedlo se mi v kruté ironii obočí a já si ho pečlivě prohlédla výraz v jeho tváři. „Pojď, ukážu ti, kde se to stalo," odtáhla jsem se od jeho příjemné náruče a s jeho dlaní si propletla pouze své prsty. Donutila jsem ho trochu popoběhnout k místu, kde jsme ještě nikdy nikoho nepotkali, a otočila se k němu, jak nad tím vším přemýšlí, ale zároveň mě bez námitek následuje.

„Jo, jasně... já už přece vím," bouchnul se dlaní do čela a, aniž by cokoliv řekl, zatáhnul mě za ruku zpátky k němu. „Promiň, že jsem mohl jen na okamžik uvěřit tomu, že by sis to snad nepamatovala. Já jsem si to jenom trochu přemotal," přikývnul uznale a hlavu sklonil k našim propleteným prstům, které nás silně připoutávaly k sobě, jakoby nás nikdy nechtěly rozpojit. „Ale teď už jsem zorientovaný a naprosto přesně vím, kudy se tam jde," usmál se zářivě a přitáhnul si mou bradu svou druhou rukou, aby mě mohl něžně políbit. „Opravdu," zašeptal ještě jednou, pro jistotu, a pomalu se rozešel směrem, kam jsem měla namířeno já, čímž mě za sebou trošku táhnul.

„Já vím," přitakala jsem skoro zbytečně a pevněji ho chytla za ruku, aby nešel tak rychle. Stejně jsme nespěchali. Já teda rozhodně ne. Doplňovala jsem svými drobnými kroky ty jeho jisté a přitom nechávala jeho prsty, aby mě něžně hladily po pokožce na mém zápěstí. „Věděla jsem, že bys nezapomněl jednu z našich nejkrásnějších vzpomínek. Ani na chvíli jsem o tobě nezapochybovala. To jenom tím, že jsme šli z druhé strany, než obvykle, to je přece normální," přikývla jsem a ze všech sil se snažila o zachování vážné tváře, i když minimálně v duchu jsem se musela pousmívat.