Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 33.

EMMA:

„Nemám představu o tom, jestli mě vůbec slyší."

„Možná dokonce vůbec nevnímá naší přítomnost."

„Mám to snad vzdát? Já si na ni počkám."

„Počkáš? Ale co když to bude trvat trochu déle, než si teď myslíš?"

„Nevadí, prostě počkám!"

„A když tě pak nepozná? Co budeš dělat?"

„Pomůžu ji, aby se znovu rozpomněla!"

„A když ani to nepomůže?"

„Řekni mi, proč zrovna ty maluješ čerta na zdi, když ti na ní záleží skoro tak, jako mně?"

„Záleží mi na ní víc!"

„Ale... kdyby to tak bylo, tak by sis ji vzal ty."

„Jistě chápeš, že to já nemůžu."

„A kdybys mohl?"

„Sklapni, začínáš mi lézt na nervy!"

„Aspoň víš, jak se cítím celou dobu! Nevím, jak tobě, ale mně do smíchu vůbec není... Bojím se o ni."

„A já snad ne? Je to moje sestra, sakra!"

„Nialle, uklidni se," promluvil poprvé třetí hlas, který jsem nedokázala - stejně jako ty ostatní - vůbec nikam zařadit a tím přerušil její tichou hádkou nedaleko mě. Ztěžka jsem se nadechla s pocitem, že mě něco neuvěřitelně tlačí do hrudníku, čímž mé dýchání velmi omezuje. Polkla jsem s krkem úplně vyschlým, až mě to bolelo, a pokusila se pohnout rukama. „To, že máš o naší sestru strach, je naprosto normální, ale kvůli tomu tady nemusíš na Louise řvát."

„Same, zmlkni a nepleť se nám do toho."

„Budu se do toho motat, když vidím, jak po sobě štěkáte!"

„Bla, bla, bla,..."

„Neprovokuj. Chováš se, jakoby za to Louis mohl!" Instinktivně jsem se pokoušela ze všech sil nějak pohnout, ale moc dobře mi to zrovna nešlo. Celkově jsem ze všeho, co se dělo kolem mě, byla velmi zmatená a nebyla si moc dobře jistá, co se děje. Komu patří ty tři různé, mužské hlasy, co se tady pořád dohadují? Připadají mi povědomé...

„A nemůže snad?"

„A jak bych za to asi mohl?"

„Proboha, jak ji můžeš nechat jenom chvíli bez dozoru? Neříkal si snad, jak je pro tebe nejdůležitější a jiný podobný kecy, ale stejně ji necháváš po městě jezdit samotnou."

„A můžeš mi tedy říct, od čeho má svoje auto a řidičák? Já se s ní oženil, ale vážně jsem se nestal její chůvou. Sám dobře víš, že by nic takového stejně nechtěla!"

„Ale... ono... ty..."

„Už mlč a přestaň s tou komedií!"

„Ugh...," vydechla jsem bolestivě, při snaze otočit se aspoň trochu na pravý bok - vždycky jsem nenáviděla ležení na zádech, nemohla jsem v této poloze vůbec nikdy spát. Srdce se mi automaticky zrychlilo a v plné síle mi naráželo do žeber, které nebyly ochotné uhnout z jeho cesty. Nemusela jsem se ani podívat kolem sebe a rychle jsem rozpoznala v tom shluku různých zvuků několik specifických, které se objevily vinou těch třech. Tím jsem si byla jistá.