Lovely Endeavour (fan fiction with Louis Tomlinson)

- kapitola 45.

LOUIS:

„Tak se tě zeptám jinak," nadechla se ztěžka a na malou chvíli zavřela své oči, aby se nemusela dívat na mě. „Jak dlouho chodíš za nějakou jinou?," zeptala se s tvrdým pohledem do mé zmatené tváře. „Jsou to jenom schůzky, nebo mě s ní dokonce podvádíš?," popotáhla a neměla daleko k průtrži slz. Zíral jsem překvapeně na ni s očima vykulenýma v důsledku šoku, rty sevřenými do tvrdé linky, abych ještě neřekl něco, čeho bych později litoval, a cítil se přitom na nejvýš znepokojen. Pochybuje o mě? Pochybuje o mé věrnosti k ní? Proč? „Takže s ní dokonce i spíš, že?," položila spíš řečnickou otázku, na kterou ani nevyžadovala odpověď, a svým vrchním rtem schovala ten spodní. Ještě více se po svých slovech napjala a tentokrát se už skutečně silně rozbrečela.

„Jak... jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? Víš vůbec, na co se mě právě ptáš?," pokusil jsem se zůstat v klidu, i když mě dost silně píchlo u srdce. Jak vůbec mohla na něco takového myslet? Jak ji to vůbec mohlo napadnout?

„Nepřijde ti docela divný, že jsi teď každou noc pryč? Jak by bylo asi tobě? Probudit se uprostřed noci a zjistit, že postel vedle tebe je úplně studená a tvůj partner v ní už nějakou dobu nemohl ležet?," zeptala se bezradně a tvář si složila do svých dlaní. Její vzlyky byly tak hlasité a celkově její postoj a svěšená ramena působila neuvěřitelně zlomeným dojmem. Kde je ta doba, co jsem si nemusel dávat pozor na to, co říkám! „Kam teda chodíš tak často, že na tebe uprostřed noci můžu čekat i tři hodiny a ty se doma stejně neobjevíš? Před třemi dny jsi dokonce přišel až před šestou ráno – myslíš si, že to nevím? Nespala jsem kvůli tomu celou noc, protože jsem se o tebe bála! A ty pak přijdeš a tvoje tričko navíc voní dámským parfémem. Co si o tom mám asi myslet?," kroutila svou hlavou pomalu v dlaních a těžce dýchala. Chtěl jsem ji tak strašně moc obejmout a utěšit – vždycky jsem nenáviděl, když brečela, k tomu všemu takhle silně – ale nedokázal jsem to. Její slova na mě působila jako žiletky a ty řezaly a bezcitně trhaly.

„Dokážeš si aspoň představit to, jak mi při tomhle výslechu je?," polkl jsem možná až příliš hlasitě a nebyl schopný ze sebe dostat nic jiného. S velkou pravděpodobností bych akorát ze sebe začal chrlit nadávky, jimiž bych se snažil obhájit. Což mi v této situaci ovšem rozhodně nepomůže. Nebo snad tomu tak není?

„A zkusil sis představit, jak je mě? Jak mě bolí, že chodíš za jinou? Jak mě ničí jenom ta myšlenka, že bys to mohl udělat?," hroutila se před mým nechápavým pohledem děsivou rychlostí a čím dál hůře dýchala. „Jako kdybychom spolu nebyli šťastní. Nebo snad nejsme? Posledních pár týdnů jsem aspoň měla pocit, že je všechno v pořádku," zmatkovala a silně se třásla.

„Kde je trochu důvěry? Můžeš mi to říct? Já se snažím dělat maximum a ty mě tady nařkneš z toho, že ti ještě zahejbávám!," rozhodil jsem uraženě rukama do stran a rychle vstal z křesla, na němž jsem už nedokázal sedět. Jednoduše jsem to nevydržel. „Jediné, na čem mi skutečně záleží je, abys byla šťastná, ale tobě je to snad ještě pořád málo! Co mám udělat ještě? Řekni mi to a já to klidně udělám," ujistil jsem ji nasupeně, neboť její vzlyky na mě přestávaly působit soucitným dojmem, ale naopak pořádně uraženým. Mám přece nějakou důstojnost, ne?

„Jediné, co po tobě chci je, abys mi konečně řekl pravdu," zvedla se z pohovky stejně jako já a postavila se přede mě, i když se třásla tak silně, že se málem neudržela na nohách. „Řekni mi, kam v noci tak často chodíš. Za kým?," nepřestávala se snažit a přitom se na mě ztrápeně dívala. „Můžeš být upřímný? To už mě nemiluješ? Řekni, chci to vědět," polkla hlasitě přes knedlík vytvořený v jejím staženém hrdle a své mokré oči zvedla ke mně.