97. Je to můj osud

18 4 0
                                    


Už pomalu uběhli dva týdny od toho dne kdy David odjel a Blanka i když se snažila být silná, tak se najednou cítila tak strašně slabá a David jí snad každý den ještě stále víc a víc chyběl.

Nikdy by se nemyslela že tohle bude její osud a i když se jemu napřed vzpouzela a nechtěla ho přijmout, tak teď rozhodně nelitovala toho že ho přijala. Ba naopak její pocity k Davidovy se od toho dne kdy ho viděla poprvé opravdu značně změnily a nikdy by si nemyslela že by ho mohla tolik milovat a že by s ním někdy mohla čekat dítě.

,,S mužem kterého dříve nenáviděla a kterým upřímně pohrdala, ale teď ho milovala a nechtěla se takového muže za žádnou cenu vzdát."

Strašně jí bolelo srdce když odjížděl a každý den se teď za něj a za to aby se jí co nejdřív vrátil modlila.

Seděla v zahradě na lavičce a přitom si hladila své veliké břicho ve kterém rostlo jejich dítě které mělo už hodně brzy narodit. Hladila si své břicho a pak na něj položila jednu svou ruku a náhle uslyšela kopnutí.

,,Neboj můj malý, tatínek se k nám dřív než se narodíš vrátí," řekla Blanka a měla pocit jako by jí její dítě v jejím luně rozumělo a jako by se najednou uklidnilo protože přestalo kopat.

A Blanka už se na něj strašně těšila protože už se nemohla dočkat až své dítě uvidí a o to více se nyní modlila aby to dítě které má ve svém luně byl chlapec.

Syn který převezme vládu nad jejich královstvím a který bude podobný svému otci a kterého bude strašně milovat stejně jako jeho a přála si ze všeho nejvíc aby se jejímu muži a milovanému králi kterého milovala víc než svůj život nic nestalo a aby se k ní už hodně brzy vrátil.

,,Dřív než se narodí jeho syn."        

KrutovládaKde žijí příběhy. Začni objevovat