Let Me Touch You (cz)

71.

Další den ráno jsem se vzbudila v posteli sama.
Moje oči si ještě nechtěly zvyknout na ranní světlo, tak jsem je nechávala zavřené a snažila jsem se kolem sebe najít Ryana. Nešlo to.
Nakonec jsem oči otevřela a rozhlédla se, jen abych zjistila, že jsem ve svém pokoji sama. Vzala jsem si na sebe jednu z mikin, které jsem ukradla Ryanovi, protože by mi v mém pyžámku byla zima. Ještě jsem si vzala papuče a šla jsem se do koupelny upravit. Stoupla jsem si, ale když jsem chtěla vyrazit, začalo mě bolet v podbřišku.
Vybavila jsem si včerejší večer. Uvědomila jsem si, že s tou bolestí jsem měla počítat a pokračovala jsem v náročné cestě do koupelny.

Konečně vypadající jako člověk jsem se vydala do kuchyně. Po celém domě to totiž začínalo vonět a já jsem doufala, že právě v kuchyni Ryana najdu.
Šla jsem potichu, cítila jsem se jako špión v jednom z těch filmů, které jsme spolu viděli.

Ryan stál zády ke mně, bez trika, ale momentálně mi to vůbec nevadilo. Nevadí mi to vlastně nikdy, jenom by Ryan mohl třeba nastydnout, když bude zima. Jeho svalnatá záda byla odhalená a Ryan něco dělal na sporáku. Dopolední paprsky slunce, které dopadaly do kuchyně, dodávaly celému obrazu příjemnou atmosféru. Opřela jsem se o zeď a pozorovala.

Moc dlouho mi to ale nevydrželo, protože se ten černovlasý kluk otočil.
Aha, dělal míchaná vajíčka. Položil je na stůl, kde už bylo pečivo a zelenina.
On nám udělal snídani? To je sladký.

Ryan mi se na mě podíval a hned se mu v očích objevily ty plamínky. On je tam má snad i ve spánku, ne?
Došel až ke mně a pomalu zvedl ruku k mému obličeji. Bez jediného slova mi dal pramínek vlasů za ucho a jeho palec mi z úst jemně vytáhl spodní ret. Ani jsem si neuvědomila že jsem si ho skousla při pohledu na to, jak dělá snídani.
Hned na to jeho rty přistály na mých, to jsme si ani neřekli dobré ráno.

Vadí mi to?
Ani náhodou.

Oddělili jsme se, ale naše čela se dotýkala, stejně jako jeho ruka mého pasu.
,,Ten ret..."
Ten hlas...
,,...můžu kousat jenom já. Jinak, dobré ráno, princezno. Máme na stole snídani." Usmál se, zatímco mu vlasy padaly přes čelo do jeho krásných zelených očí.
,,Dobré ráno, děkuju za snídani."
Šli jsme si sednout ke stolu, když se moje bolest znovu ozvala. Nebolelo to nějak hodně, ale malá bolest to taky zrovna nebyla.
Nepatrně jsem sykla. Bylo to tak potichu, že jsem to skoro neslyšela ani já, ale Ryan se stejně otočil.
,,V pořádku?" Svraštil obočí.
,,Jo, jenom.."
Začervenala jsem se.
Jak mu to mám vysvětlit?

Ryane, včera jsme si to spolu náramně užili, ale ty máš tak velký-
Ne, říkat to nebudu. Ani v mojí mysli. Prostě ne.

Vzhlédla jsem a Ryan se zasmál.
,,Chápu."
Za asi dvě vteřiny byl zpátky u mě s úšklebkem na rtech.
,,Tak já ti pomůžu."

A hodil si mě přes rameno.
On si mě regulérně hodil přes rameno, když jsem si mohla těch 10 kroků ke stolu dojít.

Překvapeně jsem vypískla. Dělá si srandu?
Nevěděla jsem, co mu na to mám říct. Jestli je lepší 'dej mě dolů' nebo 'děkuju za pomoc'. Nakonec jsem mlčela a nechala jsem se posadit ke stolu.
,,To jsi nemusel dělat, já bych zvládla dojít ke stolu."
Řekla jsem s ironickým výrazem na tváři.
,,Já to udělal rád." Vysmíval se mi pohledem.
,,Pro mojí princeznu vždycky."
Propálila jsem ho pohledem a pustili jsme se do jídla.