Let Me Touch You (cz)

53.

Ryan šel na trénink hned po škole, ale já jsem šla domů a až pak se na něj půjdu podívat. Chci se převléct a nechat doma školní tašku.
Idealní mi přišly tepláky, top a něco mezi mikinou a bundou. Používám to jako obojí, záleží jak je venku. Vlasy jsem si zapletla do dvou copánků. Šla jsem si vybalovat školní tašku, když někdo zazvonil. Neměla jsem nejmenší tušení, o koho jde. Seběhla jsem schody a otevřela dveře. To, co jsem viděla, mě dostalo.
,,Mami? Tati?"
Málem jsem začala brečet, tak moc mi chyběli. Skončili jsme v hromadném rodinném objetí.
,,Ahoj, dceruško naše. Ty jsi nám zase vyrostla."
Řekl táta. Máma mě ještě víc objala, málem mě uškrtila.
,,A co vy tady děláte? Měli jste zavolat, nachystala bych večeři a udělala bych si čas."
,,Ty někam jdeš?"
,,Jasně, že někam jde. Vždyť se podívej, jak jí to sluší." Rozplývala se mamka.
,,A kampak běžíš?"
,,No, našla jsem si tady super kamaráda a jdu se podívat na jeho trénink." Dala jsem naschvál důraz na slovo kamarád.
,,No tak dobře, nám to nevadí. Jsme tu jen na pár dní, tak si uděláš čas potom, viď?" Zeptala se mamka.
,,A nechceš nás vzít s sebou na ten trénink? Alespoň bychom tu někoho poznali." Řekl táta. Mluvili jeden přes druhého.
,,No, mami, já jsem mu slíbila, že u něj přespím. Jako kamarádka." Dodala jsem rychle. ,,A tati, asi byste klidně mohli jít se mnou."
,,To je super, viď, drahá?"
,,Je to skvělé. Tak my si odložíme tašky, převlékneme se a půjdeme ne?"
,,Jojo, ale pospěšte si, ten trénink už začal." Zavolala jsem za nimi, když šli do ložnice.
Je škoda, že dneska si s nimi neudělám rodinnou pohodu. Tak to vždy bývalo a teď to musím zrušit, protože chci být u Ryana. Je to sobecké vůči rodičům. Jsou tu jen občas a já se s nimi teď ani tolik neuvidím. Ale jak jsem měla vědět, že přijedou?
Rodiče se převlékli a vydali jsme se ke škole. Je štěstí, že to není tak daleko. Ptali se, jak se mám a co tak běžně dělám, jestli chodí do domu uklízečka a zahradník. Pak se ptali, co se tady děje zajímavého a jak se mi líbí ve škole.
Na všechno jsem se snažila co nejpravdivěji odpovědět, ale musela jsem vynechat tu chemii mezi mnou a Ryanem, Ethana a párty skoro každý týden. Řekla jsem jim, že jsme se s Jess pohádali prostě kvůli zbytečnostem a že nás to s Beth doteď mrzí. Co jsem jim měla říct jiného?

Došli jsme ke škole.
,,Páni, kdo vám tady jezdí s takovou károu?" Táta a auta. To je na dlouho.
,,Jakou?" Podívala jsem se, kam kouká.
Ryanovo auto.
,,To je auto toho mého kamaráda."
,,Má dobrý vkus. Tak nám o něm něco řekni."
,,O jeho vkusu na auta?" Zasmála jsem se.
,,Ne, broskvičko, o tom klukovi přece."
,,Dobře.. No tak jmenuje se Ryan a chodí do třeťáku. Hraje fotbal a je to.... super člověk."
Říká mi princezno.
,,To je všechno? Odkud je? Jak se jmenuje přijímením? Jde mu ten fotbal? Má nějakou slečnu? V tomhle věku jsem už znal tvojí mámu, Olivie."
Panebože.
,,Nevím odkud je, asi tu žil celý život. Jmenuje se Ryan Evans a je kapitán týmu, fotbal mu jde. Stačí?" Uchechla jsem se. Naschvál jsem vynechala poslední otázku.

Má slečnu? No, jako, občas se líbáme, ale oficiálně spolu nechodíme. Víte, on ani není tolik na vztahy, je to děvkař. Ale se mnou se chová jinak a mám ho opravdu ráda.

To jim říct přece nemůžu.

,,To zní pěkně, máš určitě dobrého kamaráda." Usmála se mamka.
,,A ta slečna?" Táta na mě udělal oči.
,,Myslím, že nikoho nemá, ale nic mi do toho není. Já s ním něco víc ani nechci."
Snažila jsem se znít přesvědčivě.
,,Dobře, hele, támhle běhají nějací fotbalisti." Ukázal táta a rozešli jsme se ke hřišti.
Přišli jsme blíž, a já jsem ho už očima hledala. Došli jsme až na tribunu, kde jsme si sedli.
,,Tak co, který to je?"
Chtěla vědět mamka.
11.
Zase mu ti slušelo. Sice jsem mu neviděla do obličeje přes helmu, ale když běžel, tak se mu napínal každý sval. Byl tam nejvyšší, nebylo těžké, abych ho našla.
,,Podívej se na číslo jedenáct, mami."
Rodiče chvíli hledali, ale pak už jsem viděla jejich zaměřené obličeje. Seděli jsme tam asi deset minut, než byli slyšet hlasité písknutí píšťalkou a kluci se protahovali a vydávali do sprch. No co, přišli jsme malinko později a už toho nebylo tolik k vidění.
Přišli jsme k východu z šaten a začala jsem si připadat trapně a byla jsem nervózní.
Ryan vlastně potká moje rodiče. Co když se něco stane? Něco špatného? Co když ho moji rodiče nebudou mít rádi? Co když poznají, že nejsme jenom kamarádi a nebudu u něj moct spát? Co když se na mě naštvou, protože se jim Ryan nebude líbit a budou si myslet, že si neumím vybírat kamarády?
Po chvíli se dveře otevřely a ven se začali trousit unavení fotbalisti.
,,Zlato musíš nám ho ukázat. My ho pořád nepoznáme." Připomněl mi táta.
,,Neboj tati, ukážu." Usmála jsem se. On nejde moc přehlédnout.