Let Me Touch You (cz)

24.

Se stejnými myšlenkami jsem se i další den vzbudila. Pustila jsem si písničky a šla se nachystat do školy. Pípla mi na mobilu zpráva.
Od Chase.
,,Dobré ráno. Jak ses vyspala?"
,,Skvěle. Jak ty?"
,,Spalo se mi nádherně, když jsem myslel na včerejšek. Zopakujem si to někdy?"
Jeho zprávy mě nutí k úsměvu.
,,Určitě, kdy máš čas?"
,,Pátek?"
,,Dobře, počítám s tím."
,,:*"
Holkám jsem vše vylíčila cestou do školy. Přály mi to, snad. Dojely jsme do školy a jako každý jiný školni den jsem šla ke své skříňce. Koukala jsem se do země a sama pro sebe jsem se usmívala.
Najednou jsem narazila do něčeho tvrdého a spadla na zem. Au moje kostrč. Vzhlédla jsem a spatřila pár zelených očí.
Já mám opravdu štěstí.
,,Jak bylo na rande?"
Řekl Ryan znechuceně. Díval se na mě s pohrdáním a nenávistí. Jeho pohled mě zabíjel.
Nemohla jsem nic říct. Byla jsem naprosto v šoku.
On se pak začal smát. Ale.....Jinak. Vysmíval se mi a za ním i někteří jeho kamarádi.
,,Vážně? Chase? Níž jsi klesnout nemohla."
Proč s tím má takový problém? A co mu do toho je?
Asi pět sekund se na mě koukal a pak si kousíček ode mě odplivnul. Začal se znovu smát a vydal se na cestu do jeho třídy. Když procházel kolem mě, kopl do mě. Ne nějak silně, ale kopl do mě. Co to dělá?
Pomalu se celá skupinka vzdalovala chodbou. Naštěstí kolem moc lidí nešlo. Chtěla jsem jít za Beth, nebo prostě za kýmkoliv. Ať už Beth, Jessica nebo Lucas.
Šla jsem na záchody. Došla jsem tam s hned se mi z očí spustilo pár neposedných slz. Asi jsem ho pořád měla svým způsobem ráda. Nebo jednoduše nemám ráda, když je na mě hnusný.
Spravila jsem si řasenku a šla nazpět. Hodiny ubíhaly, ale moje myšlenky utíkaly pořád ke dvou věcem.
První byla o včerejším polibku v balonu. Ta druhá byla o tom, co vůbec nechápu. Nemůže mě Ryan nechat být? Nic jsem mu neudělala.

Ale mohla bych.
Mohla bych se pomstít. Tohle si přece nenechám líbit.
To je ten nejlepší nápad, jaký jsem kdy snad měla.
Vymyslela jsem, že po škole půjdu do zverimexu a koupím živou tarantuli.
Pak i nějaké gumové pavouky a zítra to dám Ryanovi do skříňky. Je to dětinské, ale mě to za to stojí.
,,Slečno Bersey, dáváte pozor, že ano?"
,,Ovšem."
Lhát se nemá, já vím.
,, A o čem jsem teď mluvil? Byla byste tak hodná a zopakovala to?"
Rychle jsem se podívala na tabuli.
Období druhé světové války.
,,Mluvil jste o druhé světové válce."
,,Ano. Správně. O jaké osobnosti významné v tomto obdobi?"
,,Omlouvám se, to nevím."
,,Tak příště dávejte pozor."
Pak se učitel vrátil zpět k výkladu. Plán na zítřek mám vymyšlený.

Po škole jsem uskutečnila mé plány a dopsala si výpisky z dějepisu. Těšila jsem se na pátek.
,,Škoda že nejdem někam dneska."
,,Je to škoda, ale o to víc se těším na pátek."
,,Tak to jsme dva. Co děláš?"
,,Dělám si svačinu, bagetu."
,,Tak to mi někdy musíš udělat taky."
,,Udělám, slibuju. Stačí přijít."
,,Vaši tam nejsou?"
,,Jsou často v práci."
Nechtěla jsem mu psát, že tady jsem většinu času sama a jediný, kdo sem chodí je zahradník a uklízečka. Na to mu tolik nevěřím.
Ryan to ví.
Ten hlas v hlavě mě už opravdu štve. No a co, že to Ryan ví. At si to s prominutím strčí vy víte kam.

*Další den*
Ráno mě doprovázela skvělá nálada. Napsala jsem holkám, abychom jeli do školy dřív. Řekla jsem jim, že si chci udělat z Ryana srandu bezdůvodně.
Ve škole jsem hned šla k jeho skříňce. Holky šly se mnou, jinak bych se nedozvěděla od Jess číselný kód do Ryanovy skříňky. Nachystaly jsme tam gumové pavouky a pak i tu tarantuli. Nebyla až tak velká, ale stačí na to, aby se jí lekl.
(Doufám, že to tady nikdo nebere jako týrání zvířat nebo tak něco, pozn. autora)
Stouply jsme si pak dál a jen čekaly, až se davy studentů začnou objevovat. Měly jsme perfektní výhled na celé místo činu.
Po asi deseti minutách přišli fotbalisti.
Viděly jsme Ryana, jak jde ke své skříňce. Povídal si s ostatními a zadával číselný kód.