Let Me Touch You (cz)

16.

Ryan mě odvezl domů. Už jsme mezi sebou moc nemluvili. Vlastně vůbec.
Nedivím se.

Jsem zmatená z toho, co se stalo. On asi taky, ale do hlavy mu nevidím.
Vlastně absolutně netuším, jak mám tohle jeho chování chápat. Vypadá to maximálně tak, že si ze mě dělá srandu. Ale dneska....se mi to zdálo jiný. Jako kdyby mi ukázal něco, co moc lidí neví. Část jeho, kterou moc lidí nezná.

Proč se tím vlastně tolik zabývám? Jsme jen kamarádi...asi. Spíš bych se měla soustředit na to, jak je na tom můj táta. I když se poslední dobou moc nevídáme jako rodina, tak ho mám pořád moc ráda.

Než jsem šla spát, zavolala jsem mámě. S tátou to vypadá v rámci možností v pořádku. To je dobře.
Zítra už do školy musím. Snad to bude v pohodě.

Ráno jsem vstala a udělala svou ranní rutinu. Pak už jsem nastoupila k Jess do auta.

,,Ahoj. Kde je Beth?"

,,Ty to nevíš? Ona je nemocná. Já myslela, že ti psala."

,,Zatím ne. Ale tak snad se brzo uzdraví."

Naše konverzace trvala až do školy, kde jsme se musely rozdělit kvůli rozvrhu. Vydala jsem se ke skříňce a pak do třídy.

Biologie. Super. Sedla jsem si do lavice a koukala do mobilu. Rozhodla jsem se napsat Beth, ať se brzo uzdraví. Hned, co jsem tu zprávu odeslala, si ke mně někdo sednul.

Nějaký kluk. Neznala jsem ho.
Byl docela roztomilý.

,,Ahoj?"

,,Ahoj, já jsem Lucas. Nevadí, když si přisednu? Moc místa už tu není."

,,Jasně, nevadí."

,,Jakto, že tak pěkná holka sedí sama?"

,,Kamarádka je nemocná."

,,Jo aha. Tak jí ode mě pozdravuj, ať jí je líp."

,,Dobře."

,,Počkej..." pak na mě dlouho jen tak koukal. Co mu je?

,,Nejsi ty ta holka, s jakou se baví Ryan?"

,,Možná. Ale nějak moc se zase nebavíme. Možná sis mě s někým spletl."

,,Nee, jsi to ty!"

,,Aha. No a?"

,,To bych si možná měl sednout jinam, než se to dozví."

,,Cože?"

,,Nechci mít zlomený žebra."

,,Nebudeš mít zlomený žebra. Proč bys měl?"

,,Naštve se."

,,Proč? Nemá důvod."

,,Nemá?"

,,My jsme jenom kamarádi. Zůstaň tady, aspoň tu nebudu sama."

,,Chápu. O biologii se nudí každý."

,,Přesně."

,,Hele a když jste jenom kamarádi tak....Nezajdem dneska po škole někam na kafe?"

,,Jo, proč ne. Máš nějaký oblíbený místo?"

,,Ukážu ti ho. Dělaj tam nejlepší dortíky, jaký jsi kdy zažila."

Zazvonilo. V hodině jsme si potichu povídali a Lucas je fajn kluk. Někdy trochu zvláštní, ale mně se to zdá vtipný.

Ve škole jsem Ryana neviděla. Teda ne, že bych ho nějak hledala. Prostě jsem si ho nevšimla.

Po škole jsem se vydala s Lucasem na kafe. Šli jsme ale jiným směrem, než bych řekla, že to bude.

,,Támhle už to je." Ukázal na menší kavárnu se zahrádkou.

,,To vypadá pěkně. Už se nemůžu dočkat, až ochutnám něco z těch jejich dortíků. Doporučil bys mi něco?"

,,Nevím. Ale mně nejvíc chtná Pařížský dort. Ten tady opravdu umí."

,,Tak ten určitě ochutnám."

Došli jsme tam a vybrali jsme si stůl na zahrádce. Bylo tady tolik květin. Přišla jsem si jako v ráji.

Stejně se mi víc líbil ten lom.

Ne. Teď na tohle nemůžu myslet. Objednali jsme si a povídali si o různých kravinách. Konečně jsem si mohla oddechnout. Od všeho.
Po chvíli nám donesli naší objednávku.

Ochutnala jsem kousek toho Pařížského dortu a to bylo tak dobrý.

,,Tak co, chutná?"

,,Je to vynikající."

Musela jsem to říct s plnou pusou. Ten dort za to opravdu stál.

,,Děkuju za doporučení. Kdo ví, co bych si tady bez tebe počala."

,,Vždy k službám."

A lehce se uklonil. Podívali jsme se na sebe a dostali už dnes několikátý záchvat smíchu.

Dojedli jsme a proběhla hádka o to, kdo zaplatí. Domluvili jsme se, že si to rozdělíme na půl a pak se vydali zpátky.

Pamatujete, jak jsem říkala, že jsme šli jiným směrem, než jsem čekala?
Šli jsme totiž okolo fotbalového hřiště. Okolo fotbalového hřiště, kde zrovna probíhal trénink. Trénink fotbalistů, včetně jejich kapitána.

Ten si mě skoro okamžitě všimnul.