Let Me Touch You (cz)

54.

Dveře se znovu otevřely a-
Sluší mu to ještě víc než obvykle.

Ryan vyšel ven a vzhlédl, jeho pohled se setkal s tím mým. Zajiskřilo mu v očích a rozešel se směrem ke mně. Samozřejmě zaregistroval i přítomnost mých rodičů a zmateně se na mě podíval. Usmála jsem se a strčila do táty, aby mi věnoval pozornost.

,,To je on." Ukázala jsem na Ryana. Mamka si toho taky všimla. ,,Zlatíčko, ty si teda umíš vybrat."

Ryan se dostal až k nám. ,,Ahoj, dobrý den." Řekl malinko nervózně.

Nedivím se mu, nečekal to. Nebo si třeba myslí, že jsem rodičům o nás řekla všechno.

,,Tak, tati, mami, tohle je ten můj kamarád." Znovu jsem dala důraz na slovo kamarád, aby ho všichni dobře slyšeli.

,,Ryan, těší mě." Podali si s tátou ruku.
,,A vy musíte být maminka Olivie, taky vás rád poznávám. Často o vás mluví." Seznámil se i s mojí mamkou.

Zatím to jde lépe, než jsem čekala.
,,Ty o nás často mluvíš, broskvičko? To ti tak moc chybíme?" Otočila se na ně mamka. Vsadím se, že 'broskvičko' použila naschvál.

,,Chybíte mi, vždyť to je jasný." Usmála jsem se na ní.

,,Ryane, Olivie zmiňovala, že má dnes spát u tebe." Pronesl táta. Ryana to vůbec nevyvedlo z míry. Jak to dělá?

,,Byli jsme sice domluvení, ale pokud s ní chcete být doma a užít si rodinný večer, bránit vám nebudu."

,,Ne, děti jen si to užijte, ale žádné vylomeniny!" Pohrozil Ryanovi.

,,Nebojte." Odpověděl Ryan a jeho pohled se přenesl na mě.

,,Tak zlatíčka, my vás necháme a projdeme se domů, co ty na to, lásko?"

,,Půjdeme. Ty si hlavně nezapomeň doma věci do školy na zítra, Olivie!"

,,Neboj tati, vždyť mě znáš."

,,Dobře tak se mějte!" Mamka už tátu tahala pryč a Ryan si položil ruku kolem mých ramen. Na druhém rameni měl přehozenou tašku z tréninku a jeho vlasy ještě nebyly úplně suché po sprše. Mohla bych ho sledovat třeba celé hodiny.

,,Prin-"

,,Než něco řekneš, chci se ti za ně omluvit. Dneska přijeli a jsou rádi, že mě vidí. Chtějí poznat moje kamarády a řekla jsem jim, že se jdu podívat na trénink jednoho mého kamaráda. Chtěli jít se mnou, snad ti to nějak moc nevadí, fakt promiň." Řekla jsem rychle.

,,Nevadí mi to, neomlouvej se. Alespoň už to nebude tak trapné, až mě jednou představíš, jako 'Mami, tati, tohle je můj kluk a budoucí manžel'."

Snažil se napodobit můj hlas, musela jsem se zasmát. Pak mi došlo co řekl.
Kluk a budoucí manžel? Asi si jenom dělal srandu, nemůžu to brát vážně. Asi.

,,Takhle nemluvím." Založila jsem si ruce na prsou. Ryan mě k němu otočil čelem a můj obličej vzal do dlaní

,,Princezno, slyšelas mě?" Naráží na to, co řekl?

,,S-slyšela."

,,A? Chtěla bys se mnou něco víc než to, co máme teď?"

V jeho očích bylo vidět, že to myslí vážně. Že to se mnou myslí vážně. On mě neustále překvapuje. Nevyznám se v něm.

Moje oči spadly na jeho rty. Počkat, já mu musím odpovědět. Je mi snad nad slunce jasné, co mu odpovím.

,,Jo, chtěla." Řekla jsem potichu.

Ryan se rozzářil. ,,Cože jsi říkala, broskvičko? Špatně jsem tě slyšel." Na tváři se mu vytvaroval úšklebek.

Dělá naschvály, tak to ne chlapečku.
,,Já už ani nevím, asi to nebylo něco důležitého." Nevinně jsem se usmála.

,,Myslíš?" V očích se mu zase objevily ty jiskřičky. Asi na nich začínám být závislá.

,,Hm, asi jo."

,,Tak to je škoda, rád bych si to zase poslechnul," jeho obličej přiblížil k mému ,,třeba u mě doma v mém pokoji, až tam budeme sami a-"

Moc dobře vím, kam mířil a musela jsem to zastavit. Ruce jsem dala na jeho ramena a otlačila jsem ho dál od mojí maličkosti.

Chtěla jsem mu na to něco říct, ale došly mi slova. ,,A-um, ne. Povíš mi to jindy, jo?"

Cítila jsem červeň na mých tvářích.
,,Dobře, krásko." Znovu si dal ruku kolem mých ramen, dal mi pusu do vlasů a vydali jsme se konečně k jeho autu.

,,Auto nějak pojmenované nemáš?"
,,Zatím ne, můžeš něco vymyslet." Mrknul na mě a zavřel kufr, když si do něj dal věci.

Chtěla jsem si otevřít dveře od auta, ale Ryanova ruka byla rychlejší.
,,Ani to nezkoušej. A už vůbec ne, když jsi moje holka oficiálně." Otevřel mi dveře a já nasedla do auta. Moje holka. Kde se to v tom Ryanovi bere?

Jeli jsme k nám, vzala jsem si věci a vyjeli jsme k němu.

,,Pamatuješ, jak jsi u mě byla naposledy?"

,,Jo. Na to bych nezapomněla."
,,Tak jsem chtěl vědět, jestli bys o mě stála. A teď už to vím a jedem tam znova. A ty nespíš. Není to super?"
Ušklíbl se.

,,Je to úžasný." Řekla jsem sarkasticky.
Ježiš, prostě jsem byla unavená. Nemůžu za to. V tu noc jsem se bála o tátu, ale uznávám, že je stupidní, abych usnula na lavičce. Ale bez toho bychom tu možná dnes nebyli.