THE NEW ONE | H.S.

65

,,Je zvláštní mít tě u sebe v pokoji." pověděla jsem do ticha, když jsem s Harrym, jen nedaleko za mnou, překročila práh mého pokoje. Z jistého důvodu jsem byla nervózní. Hrála jsem si s vlastními prsty, když jsem rychlými kroky přešla k posteli.

,,Není to poprvé co jsem tady." řekl však Harry tichým hlasem, když se zastavil mezi dveřmi. Ramenem se opřel o dřevěnou zárubeň dveří, dlaně vložil do kapes a se zaujetím se rozhlédl kolem.

,,Já vím." začala jsem, při čemž jsem se usadila na postel do tureckého sedu a s povzdechem pohlédla Harrymu do očí ,,Já jen- tentokrát jsme tu sami, chápeš? Nemusíme být ve střehu, kdy mi do pokoje vejde jeden z rodičů. Prostě," zhluboka jsem se nadechla a dodala ,,je to zvláštní."

Nervózně jsem se usmála. Plácala jsem páté přes deváté jako malá školačka, zatím co jen pár kroků ode mě stál chlapec, který byl od hlavy až po paty dokonalost sama.

Mezi zuby jsem sevřela spodní ret a snažila se poslepu nehtem palce vyrovnat nedokonalosti nehtu malíčku druhé ruky. Stálo mě velké odhodlání nesevřít ho mezi zuby.

Byla jsem tolik nervózní.

Harry však chápaně kývl hlavou. Naše pohledy se střetly. Díky síle jeho pohledu mi tělem projelo zvláštní teplo, které tak příjemné hřálo.

Zhluboka jsem se nadechla ,,Nepůjdeš dál?" zeptala jsem se tiše.

Harry se usmál. Na malý moment sklopil pohled k zemi a když mi opět pohlédl do očí, se napřímil. Dlaně vyndal z kapes a nejistě vkročil do mého pokoje.

Bylo zvláštní mít ho ve svém pokoji. Opravdu zvláštní. A přesto se to tak zdálo být správné. Jakoby sem zkrátka od jakživa patřil. Zapadal sem jako chybějící část puzzle. Jako nepostradatelná součástka, bez které bych nenašla klid.

Znovu se rozhlédl kolem sebe ,,Máš to tu vážně hezký."

Jeho slova mě přinutila se usmát. Pocítila jsem nervozitu, když jsem sklopila pohled do klína ke svým popletený prstům a snažila se na sobě nedat znát, jak mě jeho přítomnost ještě stále dokázala vyvést z míry.

,,Nechceš se posadit?" zeptala jsem se, když jsem nejistě zvhlédla k Harrymu.

Pohled mi oplatil. Z nějakého důvodu se znovu rozhlédl, než mi znovu pohlédl do očí. S mírným úsměvem a růžovými tvářemi se rozešel k posteli, než se, za neustáleho očního kontaktu, usadil vedle mě.

Pod váhou jeho těla se madrace pod ním lehce pohnula. Byl blízko. Tolik blízko. Jeho rameno se téměř otíralo o to mé. Dlaně přesunul za sebe, aby se o ně zapřel a dal tak víc na obdiv pevnou hruď, jenž se mu formovala pod obyčejným, přesto dokonale padnoucí, tričkem.

Zdálo se, že se v jeho očích zajiskřilo, když tise promluvil ,,Ahoj."

Přísahala bych, že v té chvíli v mé hrudi vybuchl ohňostroj ,,Ahoj." zamumlala jsem.

Hleděli jsme si navzájem do očí, když si Harry náhle povzdechl a stejně tichým hlasem řekl ,,Měla bys jít spát, Rosie. Už je vážně pozdě." začal. A zřejmě musel z mé tváře vyčíst náhlý nepokoj, když v rychlosti dodal ,,Nemáš se čeho bát. Všechny dveře jsou zamčené a zabezpečené. Sám jsem je zkontroloval. Ať už tu dnes večer byl kdokoli, teď už se sem nedostane."