THE NEW ONE | H.S.

64

Tu noc se ve mě vystřídalo hned několik emocí.

Zoufalství, beznaděj a nakonec neskutečná úleva, když se, pro mě po nekonečných minutách, konečně objevil Harry.

Zdálo se to jako celou večnost, kdy jsem v naprostém tichu seděla v prostorách sprchového koutu a s nastraženýma ušima se snažila rozpoznat jakýkoli cizí zvuk uprostřed noci.

Celé mé tělo se třáslo strachy. Přerývavý dech jsem se snažila tišit co nejvíc šlo, avšak jsem si byla jistá, že pokud v domě skutečně někdo byl, právě můj dech mě mohl v tu chvíli prozradit.

Stále jsem pohledem kmitala od zavřených dveří zpět k závěsu, za nímž jsem se skrývala. Tváře smáčené od slz mě začínaly štípat a přesto stále přicházely další a další.

Nevím kolik času uplynulo, když mi konečně v ruce zavibroval mobil, značící příchozí textovku. Můj už tak divoký tep se tak ještě o poznání zrychlil, když jsem pohled sklonila k dlaním.

Roztřesenou dlaní jsem odemkla obrazovku a konečně tak otevřela prostou a jednoduchou zprávu, díky které mé srdce i tak značně poskočilo.

Harry

Okno.

Do očích se mi ihned nahrnuly další slzy, díky kterých se můj zrak značně mlžil. Ze všech svych sil jsem se snažila nevzlykat nahlas. Tak velkou úlevu jsem v tu chvíli cítila. Přesto jsem se však šíleně bála opustit prostory svého dočasného úkrytu.

Nevěděla jsem, jak jsem dokázala své rozechvěné tělo přimět vstát. Nevěděla jsem, jak jsem se na svých vratkých nohách dokázala přesunout k oknu. A už vůbec nevím, jak bylo možné, že jsem i přes tak silně bušící srdce zůstala při vědomí.

Přesto jsem však měla pocit, že musím každým okamžikem omdlít.

Jakmile jsem však konečně došla k oknu, zatím co jsem se hned několikrát otočila k uzavřeným dveřím mého pokoje, v rychlosti jsem odtáhla závěs a pohled mi tak ihned padnul na pár zelených očí plných obav.

Pohled do Harryho tváře mi vyrazil dech. Soustředěný výraz v jeho tváři způsobil, že jsem na malý okamžik zapomněla, co jsem v tu chvíli chtěla udělat a místo toho mu jen tak mlčky oplácela pohled.

Jakmile však Harry jemně kývl hlavou, okamžitě jako bych se probrala z jakéhosi tranzu a já tak konečne otevřela okno.

Harry v mžiku, aniž by pouštěl zrak z mé uplakané tváře, překročil rám okna a jen co došlápl na podlahu jen malý kousek přede mnou, uchopil do dlaní mé vlhké tváře.

Mé srdce poskočilo z jemnosti jeho doteku. A díky nesmírné úlevě, kterou jsem ucítila díky jeho přítomnosti, se mi z očí spustil znovu další příval čerstvých slz. Byla jsem jako hromádka neštěstí.

,,To je v pořádku." pověděl Harry tiše ,,Jsem tady." pokračoval ,,Hlavně dýchej." konejšil mě. A přesně v ten okamžik jsem si uvědomila, jak šíleným způsobem se celé mé tělo třáslo.

Byla mi zima.

Hrozná zima.

Jediné co jsem si v tu chvíli přála, bylo schoulit se v jeho náručí a víc ho neopustit. Přesto jsem však musela zůstat stát pevně nohama na zemi. Ačkoli se to tu chvíli zdálo přímo jako nadlidský výkon.