THE NEW ONE | H.S.

33

Nemůžu netvrdit, že by mě dotyčný v tu chvíli nevylekal. Jakmile jsem zaslechla své jméno, v doprovodu toho neskutečně zvučného chrapláku, ihned jsem věděla, o koho se jedná. Po zaznění mého jména jsem se okamžitě otočila směrem, odkud se hlas dotyčného ozýval, načež mi pohled padl k páru zářivě zelených očí, které už několik týdnů zaměstávaly mou mysl.

Stál kousek od zábradlí, u schodiště, které vedlo z budovy. V černé košili s rukávy ohrnutými k loktům a černých upnutých džínách mu to neskutečně slušelo. Prvních pár knoflíků od košile měl rozepnutých, tudíž mu bylo krásně vidět tetování na jeho hrudi. Při pohledu na něj mi srdce v hrudi bilo jako o život a jakmile se po chvilce, kdy mě opatrně sledoval, za doprovodu okusování svého rtu rozešel mým směrem, ani nemluvím.

,,Harry." začala jsem a já v tu chvíli naprosto nepoznávala svůj hlas. Tichý a lehce nakřáplý zároveň. Na sucho jsem polkla a snažila si v duchu dodat trochu odvahy, než jsem pokračovala: ,,Ahoj."

,,Ahoj." odpověděl tiše mezitím, co ke mě došel. Dlaně měl schované v kapsách od svých držín a i přes jeho ustavičně skousnuté rty byl u něj vidět náznak úsměvu.

,,Doufám, že jsi nešla na autobus." zeptal se mě hlubokým hlasem. Přesně tím hlasem, který mi vždy v břiše nadělal paseku. Intenzivně mě sledoval, a než jsem odpověděla, opět mezi své zuby uvěznil svůj ret, zatím co čekal na mou odpověď.

,,Šla." odpověděla jsem popravdě, načež jsem se rozhlédla po parkovišti. Nedokázala jsem s ním udržet oční kontakt po delší dobu. Jeho zelené duhovky se vpíjely do těch mých, díky čemu jsem pociťovala značnou nejistotu.

Co to se mnou, sakra, je?

,,Myslel jsem, že už tohle máme za sebou." pověděl tichým a opravdu jemným tónem hlasu, díky čemu si opět získal mou pozornost a já si mohla všimnout, jak lehce skloněnou hlavu má, mírně nakloněnou do strany, při čemž mě velmi opatrně a při tom nejistě sledoval.

Očima jsem těkala mezi těma jeho, jako bych si nevěděla vybrat, do kterého se dívat dřív. Mezi konečky svých prstů jsem svírala konce rukávů od mého oblíbeného svetru, zatím co mezi námi pár vteřin vládlo ticho.

,,Co přesně?" zkusila jsem se zeptat, i když jsem přesně věděla, na co svými slovy narážel. Rty semknul do pevné linky, díky čemu mu na lících vyskočily ty zatracené ďolíčky, do kterých jsem měla neskutečnou chuť zapíchnout špičku svého ukazováčku. Jazykem si, opravdu pomalým pohybem navlhčil své rty, než znovu promluvil.

,,Mám tu auto." odpověděl, načež si opět kousnul svůj spodní ret. Mé rty se zvlnily do nepatrného úsměvu, přičemž jsem se provokativně zeptala:
,,A?"

Harry si povzdechl, než svůj pohled sklopil k botám. Znovu si navlhčil rty a promluvil: ,,Hmm...zaslechl jsem tvůj rozhovor s paní Donovan."

Jeho slova mě překvapila a já okamžitě ucítila, jak se mi krev hrne do tváří, což v mém případě nebývá zvykem. Nechtěla jsem, aby o mém stavu kdokoli věděl, ale zřejmě se tomu nedalo vyhýbat věčně.

,,Aha." bylo vše, na co jsem se zmohla a i já svůj pohled sklopila k zemi. Harry si lehce odkašlal, svou levou ruku vyndal z kapsy a jedním rychlým pohybem přesunul dlaň ke svým vlasům, do kterých ji následně zabořil a pár neposedných pramínků tak vrátil zpět na své místo.

,,Víš, něco mě napadlo." opatrně pověděl a znovu se odmlčel, díky čemu jsem k němu znovu přesunula svůj pohled.

,,Ano?"

,,Mohl bych tě doučovat." to byla slova, která na mě v rychlosti vybalil a mě pro jednou nechal naprosto beze slov. Párkrát za sebou jsem zamrkala, přešlápla z jedné nohy na druhou a opatrně se zeptala: ,,Ty - ty bys mě chtěl doučovat?