THE NEW ONE | H.S.

52

Dny pomalu ubíhaly a já měla pocit, že na každém rohu vidím Davida. Připadala jsem si jako blázen, když jsem se při každé jedné příležitosti rozhlížela kolem sebe a marně v dály hledala, byť malou stopu po jeho přítomnosti.

Nemusela jsem mít jeden z nejlepších prospěchů na škole, aby mi došlo, že zprávy z neznámého čísla má s největší pravděpodobností na svědomí on. Sice jsem neměla jeden jediný důkaz toho, že tomu tak skutečně bylo, ale kdo jiný by to mohl být?

I naprostému hlupákovi by bylo jasné, že člověk, který je schopný poslat zprávu podobného tipu, nebude úplně v pořádku. Že se za jeho slovy skrývá cosi víc, že si půjde za svým, dokud nedosáhne svého. A já si začínala dělat velké obavy, čeho všeho je ještě schopný.

Nedokázala jsem pochopit, kde se v něm bere tolik zloby. Jak mohl dělat něco tak krutého, aby tím mohl člověku ublížit a po celou dobu neměl jedinou známku výčitek svědomí.

Nechtěla jsem myslet na nejhorší. Za tu dobu, co jsem Davida znala, jsem si začala uvědomovat, že ho ve skutečnosti vůbec neznám. Že stále dokáže přijít s něčím novým, čím mě i po takové době dokáže dokonale vyvést z míry i nemile překvapit.

Možná proto byl v okolí jeho přátel tolik uznávaný. Každý k němu vzhlížel a bral si z něj příklad. Každé jeho slovo mělo jistou váhu, každý jeho čin byl doprovázen podporou ze všech stran. Co chtěl, to měl. Dokud nedosáhl svého, nevzdával se.

Možná proto nedokázal překousnout, že já jsem byla ta, co si nenechala jisté věci líbit a jednoduše od něj odešla. Ačkoli jsem měla nízké sebevědomí a absolutně nevěřila sama v sebe, ještě stále jsem měla alespoň špetku hrdosti a Davidovo neustálé zrady tak odmítala tolerovat.

Přesto, že jsem trpěla jako zvíře, celou tuto záležitost jsem si nechávala zcela pro sebe. Ačkoli jsem měla výčitky svědomí obřích rozměrů, že po rozhovoru s Tomem a Kate opět mlčím, nedokázala jsem jim říct, jak se věci mají. Nedokázala jsem být znovu za chudinku, která má problémy.

Opět.

Ale co by s tím kdokoli mohl udělat? Stejně tak jako já, by s tím nic nenadělali a tak mi nezbývalo doufat, že to Davida zkrátka jednoho dne přestane bavit a najde si jinou zábavu. Třeba to ve finále ani David nebyl a jednalo se jen o pouhé nedorozumění, snažila jsem se přesvědčit sama sebe, abych úplně nepropadala panice.

Už se toho tento ročník stihlo stát tolik, že další ránu bych zajistě neusnula. Proto jsem pevně doufala, že nic dalšího, co by mi přidělávalo starosti navíc, se nestane. Jinak bych s největší pravděpodobností skončila na psychiatrii.

Toho dne jsme opět stáli "na našem místě" před školou. Na samotném vrchu schodiště, těsně před tím, než se naše cesty měly rozejít. Kluci byli jako vždy opření o zábradlí a ačkoli jsem jejich konverzaci úplně nevnímala, podle výrazu Zaynovi tváře, vypouštěl z úst jednu perlu za druhou.

Harry po mé levici stál zpříma s dlaněmi hluboko v kapsách, když sledoval dění před námi, zatím co si okusoval spodní ret. Měla jsem obrovské nutkání natáhnout k němu svou dlaň a ret mu opatrně vysvobodit spoza jeho zubů.

Díky jeho vytrvalosti začínaly nabírat tmavě rudý odstín a já začínala mít obavy, že pokud v tom bude ještě chvíli pokračovat, prokousne si jejich jemnou kůži do krve.